Když již strany oboje do svých hospod vešly, každá strana s svými přáteli obzvlášť súc, a o své pře Pravda s svými sestrami pokojně a pokorně s veselím neplasným rozmlúvaly. Ale Lež s svými sestrami, jakž v duom vešly, počely hned křik a půtky.
Ale Chytrost opět poče mezi nimi mluviti: Nuže pohleďtež našeho řádu, sestry naše milé, bychom najhlúpější sedlky byly a nikdá při žádném dvoře nebývaly, mohly bychom srozuměti a prstem omakati, že tvému búření paní Hněvu soudce i jeho rada srozuměli jsú a jej znamenali i to, že jsme mezi sebú v půtkách a podstrkách byly. A na to jest ta slova nám naposledy mluvil, abychom v poctivosti se měly a poctivost zachovávaly. Hleď kancléříka, vím já i rozumím a dobře jej v jeho všetečnosti znám. Neb soudce i rada jeho nic tak dlúhého jsú nemluvili, jako on dlúhou řeč postavil. Dávno já tomu rozumím, že on s tou Pravdou své piksy má a vždy chtě víc smysliti než jiní. An co jsi, kde jsi bantoval a psal, Boha slovem nazývaje, jemuž málo v jeho rétorice rozuměti se muož i stěžka sám sobě rozumí, a jaké jsi básně, ješto snad ve snách jemu se snilo za zjevení psal, jedné aby se místa vysokého dotřel i orlicí se nazývá a mohl by dobře sovú zůstati, nic se potom rychtovati nesluší. {Páni velicí na ledacos spadnou}textový orientátor Druhdy také velicí páni spadnou láskou na ledacos, sobě oblíbíc, ješto za pléšku nestane jim k vuoli, ctětež je všickni, ješto dobré plíce s chřtánem na takového by slušely. Jistě, já žádného se z nich více v té ve vší radě nebojím, leč Pavla a jeho toho kancléříka. Neb ač jest Pavel také muož mnohé řeči, jakož i z jeho řeči Pravda mnoho sobě k užitku mluví, však proto není tak všetečný jako to luotře. A shledáte a pomněte mne, že když naposledy přijde na výpověd, žeť jemu k spisování to se poručí, napíšeť něco buď z sebe, neb z někoho jiného, že stěžka smažem a to zperem z sebe, bychom dvanácte vozuov benátckého mejdla měli. Neb by jeho tam nebylo, jiní jsú vše hlupci a volové, povšeť by do nebe museli na radu a to by nám ke cti bylo, bychom z našich řečí je k tomu přivésti mohli, aby se postarali a jim se jich mozkem hnulo. Poněvadž Múdrost stojí na ruku proti nám, tu naše věc byla by dobře a jí do rady nevolají, by jeho všetečníka nebylo. Ale toho nechajíce, sluší nám o jiné mysliti a před se vzíti a rozmluviti. Pakli mne chcete odpustiti, já počnu najprvé. Žádám na vás, sestry milé, abyšte mne v tom uposlechly, všecky nechuti, kteréž k sobě máte, z srdce vypustily. A ty, paní Hněv a paní Lakomství, žádných řečí k sobě pro tu puotku, kteráž se jest nyní stala mezi vámi k sobě, abyšte nečinily ani mluvily, ale hned sobě ruce daly a se smířily a dobří přátelé byly, jakož tak býti má. Neb nemuožem dále sestře naší žádné slušné rady dáti, dokuď se to nestane. A to řekši Chytrost, chytí Hněv za ruku a Lež Lakomství i podaly jim rukou v hromadu. Ale Hněv vece: Já toho nemohu nechati co mi na mysli, a protož vám to do mne libo není, však vás uposlechnu a to z srdce vypustím.
A též Lakomství pověděla: Znáš li takové vášně do sebe, znajž do jiných také, a což sobě nechceš, nečiň jinému a jáť také to z srdce pouštím. I byly tím všecky sestry vesely. Ale Lakota vece: Po dobré novině sluší se napiti a zvláště z smírného, protož hodné mi se zdá, aby bylo přineseno romaní, malvazí vlaského, rivoly, vína, medu najlepšího, abychom se napily. Též i chudina a služebníci naši podlé nás. A konfektů, lektvaří rozličných též i pro chudší perníkuov, abychom posilníc hlav, tím lépe k potřebným věcem mysliti mohly. Porotož slíbí se jim řeč všem i kázaly tak učiniti, z kteréžto příčiny obnovení jich sluhy velmi vesely byly. A to dokonavše i žádaly Chytrosti, aby ona počala k tomu raditi, kteráž to jim k vuoli učiní to. A počala těmito slovy mluviti.
