rozval, úval, pecivál, hovnivál a j.), vól nč. vůl (z ŭ-km.), vrchol, vyžel, žal, ženkýl.
2. V nářečích slovenských nezměnilo se ŕ v ř, nýbrž splynulo s r; tím ztratil se základ pro lišení substantiv tvrdých -r a měkkých -ř a nastupuje opět kolísání, zde zejména v tom se jevící, že sg. lok. jest dial. -ri místo -re (-rě), na př. na javori, na dvori, v chotári, na košári, na úhori atd. BartD. 35 (uh.-slov.).
3. Kolísání vidí se dále při některých substantivech s kmenovým -n.
a) Jména měsíců -en, z -ьnъ, přecházejí dial. do sklonění měkkého. Na př. ledeň, březeň BartD. 30 (pomor.), ledeň, dubeň, do ledňa t. 87 (stjick.), ledeň, březeň, dubeň t. 92 (kel.). Podnětem byla tu zajisté jména kmene -ьnь, -enь, která se v nářečích východních končí v -eň, na př. slc. srpeň (stsl. srьpьnь, srbch. srpanj), jeleň, kámeň, prameň, prsten, mor. jeleň BartD. 30 (pomor.), 356 (dol.), prsteň t. 364 (opav.), prscěň t. 40 (hroz.) atd.: byla tu kdysi jména sdružená stejným zakončením srpen, jelen a leden atd.; srpen, jelen patřila ke vzoru -nь; s ním přešla do sklonění jo-kmenů, slc. a mor. jeleň gen. jeleňa atd.; a tím bylo místy na Moravě také sdružené leden atd. do téhož vzoru potaženo. Také jesen, jasan je v č. ve sklonění -o, na Geſſenu Chir. 242ᵇ, do geſenu Háj. herb. 32ᵇ, proti slc. jaseň, pol. jaseń a jesion, rus. jasenь. Podobně rožen stsl. ražьnъ, ob. rožeň.
V nář. pomor. je také tŕň m. trn BartD. 30.
b) Někdy převádí se substantivum sem patřící do vzoru kámen, na př. lupen gen. lupenu, odchyl. hořkého lupene Jg. (s. v. semeno), křen gen. křenu, odchyl. okolo chřene Háj. herb. 214ᵇ.
4. Dialekticky také některé kmeny -d se měkčí a do sklonění -jo přecházejí: val. děď, strnaď BartD. 64.
5. Substantiva mosaz, řetěz, Zderaz, a dále rýhoz, přtchoz atp. mají -z z bývalého –z; jsou tedy kmene měkkého, ale přejímají se do sklonění tvrdého. Viz o nich při vzoru oráč, meč § 71 č. 3.
6. Substantiva -c (domácí) jsou skoro veskrze při vzoru měkkém, neboť české c je z pravidla měkké. Jenom zpodstatnělé nic, vzniklé z bývalého ničs, skloňováno podle dub: k nyczu učiňen sem ad nihilum ŽKap. 72, 22, k nyczu t. 77, 59 a 107, 14, nč. ob. z nicu, nic a uic jsou dva nicy Us.
7. Dialekticky, zvláště v nářečích východních, nejhojněji při kmenovém -z, -s, zřídka při souhláskách jiných, a jen při jménech neživotných bývá v jistých pádech odchylkou koncovka podle sklonění -jo místo koncovky podle vzoru tvrdého.
Pády ty jsou:
sing. vok. -i, -u místo -e, podle vok. meči, nepřehlas. meču;
