202; Dobr. Lehrg.¹ 276 poznamenává, že dat. dwaum, obaum, instr. -auma, jsou tvary jazyka obecného; v nynějším usu ob.: dat. dwoum, oboum. instr. dvouma, obouma; dat. dvóm, instr. dvóma chrom. 281, Btch 377 (dbeč.); dat. dvúm, instr. dvúma BartD. 24 (zlin.), t. 74 (val.), t. 56 (dol.), dvum, dvuma t. 119 (laš.), dvěmi koňmi t. 89 (stjick.).
Jiné ještě novotvary jsou s -om-, vzniklé bezpochyby podle dial. gen. lok. -och: dat. instr. dvoma BartD. 119 (laš.), dat. dvom, instr. dvoma t. 56 (dol.), t. 82 (hran.), dat. dvora, obom, instr. dvoma, oboma Hatt. slc. 100.
S rozdílným dvo- atd. a dvě- spojuje se někde rozdíl grammatického rodu; to vysvítá z dokladů uvedených nahoře z Drach. a Dolež., a to se nalézá místy v nář.: dat. masc. dvora, fem. dvěm, instr. m. n. dvoma f. dvěma BartD. 32 (pomor., místy), t. 35 (alenk.), t. 36 (borš.), t. 37 (stráň.). Srov. stejné lišení v gen. lok. –
5. sám.
389. Kmen samo- masc. neutr., sama- fem. má sklonění původně zájmenné: gen. samogo č. samoho jako toho, dat. samomu jako tomu atd. Časem však v pádech, které v příslušném skloňování jmenném mají koncovku jinou než jest ve sklonění zájmenném, vyvinují se novotvary s koncovkou jmennou· gen. sama, dat. samu atd.; a k tomu přistupují dále tvary podle sklonění složeného.
Ve staré češtině tvary zajmenné, pokud se liší koncovkou ode jmenných, již jen zřídka a jako archaismy se vyskytují; při čemž pozoruhodná jest a známkou rozdílnosti dialektické ta okolnost, že tvary dotčené v textech některých velmi zřídka nebo nikdy (na př. ve všech žaltářích nikdy mimo gednoho ſamoho ŽTruh. 148, 12, v DalJ. nikdy, ve zlomcích Alx. nikdy, taktéž nikdy v Krist., Pulk. atd.), v jiných naproti tomu (na př. EvZimn., Štít. ř. a Štít. uč., Otc. a j.) poměrně častěji a ještě na sklonku XV. stol. se vyskytují. Když zanikají, nahrazují se tvary někde jmennými, a obyčejné složenými Srov. Listy filol. 1879, 148 sl. V dokladech zde následujících uvozuji tvary archaistické, které mi jsou známy, všecky; dialektické obměny koncovek, na př. samej m. samý, samýho m. samého atp., rozumějí se samy sebou a uvozovati jich zde netřeba.
Sing. nom. (akk.) sám, sama, sama: s Ambrož ſaam kopati počal Pass. 273, buoh ſaam Pror. 27ᵃ a j., ſaam ot sebe EvZimn. 18, žalost příde ſama Alb 44ᵇ, býlé farao vzroste Štít. ř. 189ᵃ atd., dosud lis.; v nář. laš. som, sama, somo HartD. 101 a sum, sama, samo t. 102, dial. změnami -ám v -om a -um, srov. I. str. 123. – Fem. akk. samu, z
