a z toho pak podle můj uděláno -ůj, srov. str. 263; adj. -ů(v) a zájm. můj jsou příbuzné významem possessivním, proto přidružují se k sobě a ono přijímá snadno koncovku tohoto.
6. Podle adj. possess, matčin, -ina, -ino vzniklo z moj- také dial. mojin : nebudeš, má miłá, nebudeš mojina, tobě otec nedá ni cełá rodina BartD. 25 (zlin.).
11. dvój, troj, obój.
413. Kmen číslovky dvú) jest dsvojo- přehlas, dяvoje- masc. neutr., dŭvoja- fem.; a podobně při troj, obój.
Skloňování je vlastně zájmenné: dvój gen. dvoje⅞o dat. dvoje»;/» atd. jako j(ь), jeho, jemu atd.
Časem vznikají a ujímají se novotvary s koncovkami podle sklonění složeného, na př. gen. dvoj ieho podle p ëšie⅜o, dat. dvojímu podle pěšieww atd. Děje se tak zejména v téch pádech, které v sklonění zájraenném mají koncovky jiné, než ve složeném, jako v příkladech právě uvedených: gen. dvoje⅞o a dvojie⅜o, dat. dvojemii a dvojic;»» atd. Kde koncovky sklonění toho i onoho jsou stejné, jako na př. v sg. gen. fem. dvojte, jenž se shoduje s příslušným tvarem sklonění zájmenného jie i složeného pëšie, tu neděje se ovšem žádná změna novotvořením; ale něco mění se tu přece, totiž pojetí: tvar původně zájmenný dvojic, patřící k sg. nom fem. dvoje, béře se potom, když v pádech jiných sklonění zájmenné je přetvořeno ve složené, za tvar složený, patřící k sg. nom. fem. dvojie.
Skloňování zájmenné druhových číslovek těchto a přechod odtud do složeného upoiníná na skloňování jmenné a přechod do složeného číslovek druhových desater atp. v § 245 sl.
Některé tvary zájmenné se stahují a jest na př. vedle sg. nom. akk. dvoje, gen. dvojeho atd. také dvé, dvého atd.
V dokladech staropísmých mohou se tvary sem patřící mnohdy dvojako vykládati, bud jako tvary zájmenné, bud jako složené; na př. psaný sg. nom. fem. dwogye může se čisti dvoje a také dvojic, psaný pl. gen. dwogych může býti dvojích a také dvojích, psaný sg. gen. masc. neutr, dwogyeho v rukopise na jotaci nepřísném může se bráti za dvoje/io a též 7.a dvojí⅜Ao atd. V případech takových třeba hledéti k dokladům zřetelným a souditi podle doby. Na př. je-li v rukopise tvar sg. nom. neutr, zřetelné zájmenný dvoje, tedy jest pravdě podobno, že i psaný sg. nom. fem. dwogye se má bráti za zájmenný = dvoj£ a nikoli za složený = dvojie atd.; a co se času týká, tu jest poučení nějaké sem hledící v tom, že tvary zájmenné jsou v jazyku starém a pak zanikají. Ale mnohdy přece nelze se dobrati jistoty. Na př. ve Štít. ř. je troy hod 233», a podle totto měli bychom trogeho nebezpečenstvie 134» bráti za tvar zájmenný trojeAo; ale tutéž je gen. troge smrti 217ᵇ t. j. troje smrti, a podle toho
