B. Kmeny -ū.
306. Kmenové -ū zůstávalo, když přípona pádová se začínala souhláskou, na př. v sg. nom. pův. sṷekrū-s; když však přípona se začínala samohláskou, měnilo se kmenové -ū v -uṷ, na př. v sg. gen. sṷekruū-es. Za -ū je střídnice náležitá -y v stsl. sg. nom. svekry, za -uṷ pak -ъr v sg. gen. svekrъve atd. Časem proniká -ъv také do tvarů, kde by mělo býti -y, na př. v č. nom. svekrev. Tím dostávají kmeny tyto podobu, jako by byly kmeny souhláskové, zakončené totiž souhláskou -v. Srov. § 5.
Vzor svekrev.
307. Kmen substantiva vzorového je svekry- pův. sṷekrū, měněný ve svekrъv- pův. sṷekruṷ-. Sklonění, ve kterém opět přidáváme příslušné tvary sklonění stsl. svekry, jest toto (na místech tvarů nedoložených jsou čáry):
sing. nom. stsl. svekry
č. svekrev, – -va, -vě, ve
vok. stsl. – –
č. svekrvi
akk. stsl. svekrъvь;
č. svekrev; – -vu, -vi
gen. stsl. svekrъve
č. svekrve; – -vi, -vy, -vě
dat. lok. stsl. svekrъvi; lok. crъkъve
č. svekrvi; – -vě
instr. stsl. svekrъviją
č. svekrv́ú, -viú, -ví; – vú
du. nom. akk. vok. stsl. – –
č. svekrvi
gen. lok. stsl. – –
č. – –
dat. instr. stsl. – –
č. – –
plur. nom. akk. vok. stsl. svekrъve, -vi
č. svekrve; – -vi, -vy, -vě
gen. stsl. svekrъvъ; – krъvij
č. (svekrev?); – -ví
dat. stsl. krъvьmъ; – svekrъvamъ
č. svekrvem; – -vám, -viem
