žiezn, žiezň, fem. Na př. skrzě svatů zyezn tvú Modl. 59ᵇ; zyzen sitis Nom. 67ᵇ; żieżen Hug. 281, Alxp. 103, žyezeň Ben. 2. Par. 32, 11, żijżen Háj. 14ᵃ; żijeżeň Lact. 159ᵇ, žížeň z pití roste Hořek 2ᵇ. Podle dušě: žížně Br. Jg., nč. žízeň gen. žízně atd. O žížeň m. žízeň srov. I. str. 495.
žizn, zizň, masc. a fem., stsl. žiznь vita, fem. Na př. daj nám všěm hospodine zzizn a mír v zemi saturitatem Pís. Hosp. v Dobr. Gesch.² 77, bude zzyn (sic) a hojnost abundantia Ol. Prov. 14, 23, zzyzn Rúd. 42ᵇ, zzyzen ubertatem Ol. Deut. 1, 25, ziezen ubertatem MamV., bude v zemi zyzen a často hlad abundantia DalC. 5, taka zyzn bieše t. 94, zezen ubertas MamF. 90ᵃ. Odchylkou podle dub: sedm let velikého ziżnu (m. žiznu) feitilitatis Ol. Gen. 41, 29, z obilé zemského i zzyznu jejieho Ol. Deut. 33, 16; w żyznu země tvé in ubertate Ol. Deut. 30, 9, w ziſnu MamV. t.; pole tvá napilnena budú zyznem ubertate ŽWittb. 64, 12, ziznem ŽGloss., t., pole naplní sě zyeznem ŽPod. t. Vyšlo z užívání.
-dь.
339. V češtině d- od následujícího -ь z pravidla se neměkčí, ani od -e, které z -ь vzniká, srov. I. str. 403; podle toho zněl tedy sg. nom. akk. původně na př. čeled z čeljadь, pl. instr. čeledmi z -dьmi, pl. dat. čeledem z dьmъ., lok. čeledech z -dьchъ atd.
V pádech, kde po d- následovalo -i, nebo dvojhláska praejotovaná, zejména ⁱú v sg. instr. a du. gen. lok., měnilo se d- v d-, srov. I. str. 402, a také kde byl analogický novotvar s -ě, bylo ovšem měkké ď; na př. sing. gen. a plur. nom. akk. čeledi n. čeledě, sing. instr. a du. gen. lok. čelediú, plur. gen. čeledí atd.
Z pádů těchto přejímá se ď také do ostatních a jest pak i sing. nom. akk. čeleď, plur. instr. čeleďmi. Toto přejímání děje se časem. Čeština stará má z pravidla d; tvar hospoda dominus mohl se vyvinouti jen z tvrdého hospod (stsl. gospodь), nikoli z měkkého hospoď. A tvrdé d drží se tu až do doby nové; čeled má ještě Pelzel a Nejedlý, výpověd, zápověd, odpověd, zpověd drží se v některých krajinách (zejména v Novoměstsku n. M., podle sděl. p. Jarosl. Šťastného) dosud a píší tak ještě Palacký, Tomek, Brandl a j. Ale vedle toho proniká již ve stč. také ď, dosvědčené písmem v dokladech odpowieḋ HusPost. 18ᵃ, Háj. 13ᵃ, t. 82ᵃ, mieḋ Kruml. 14ᵇ, mieď Háj. 79ᵇ a j., měď Br. Ex. 35, 55 a j., czeleḋ VšehK. 16ᵃ, káď Vel. Jg. a KolDD 143ᵃ (1599) atd., a v nč. má usus tento převážnou většinu.
Charakteristické koncovky usu starého a nejstaršího jsou v čísle jednotném v nom. akk. -d a gen. -di, a v čísle množném v nom. akk. -di, dat. -dem, lok. -dech, instr. -dmi. Ty zachovaly se do nč. jen s malé
