strýče, někdy analogií též strýci;– při -z (z) z g pronikla namnoze analogie podle oráču atp., proti stč. vok. vítěže je nč. vítězi Dobr. Lehrg.² – 176, řetězi, penízi Us.; kněz-kněže zachovalo se, milý kněže Suš. 431 a j., ale vedle toho vzniklo analogií také knězi Us. ob.;– při -z z dj je tvar -u, -i náležitý, na př. Zderazi! Us.;– totéž platí o -c z tj, na př. ležiž tu byrzyczy t. j. biřici Pass. 538, dědici, královici atp. Us.; ale analogií bývá tu také -če, žádný kralowicze NRada 1382, milý paniče Tand. 44;– při cizím -c je pravidlem -i (-u), na př. Bonifaci, paláci, tanci Us.; Vavřinec– Vavřinci a Vavřinče, svatý wawrzincze Pass. 438, koncovka Vavřinec je počeštěna, tedy vok. Vavřinče jako hubenec-hubenče atp.
3. Za vok. bývá nom., na př. přijdi šohaj švarný Suš. 618; odchylka syntaktická, v. § 26.
55. Sing. akk. oráč, kóň, meč; -a, -ě, -e.
1. Tvary vlastní jsou oráč, kóň, meč.
2. Tvary -a atd. jsou genitivy vzaté za akkusativy. Jejich koncovka -a mění se časem přehláskou v -ě a pak sklesnutím jotace v -e: oráča– oráčě– oráče atd. Na př. (Egidius) ſveria doy CisMnich. 97ᵃ t. j. zvěŕa (sv. Jiljí v legendě dojí laň, zvěŕa jest akk. masc. a novotvar podle jo-kmenů jako dat. zvěřiu, při hlúpém zwiersiu ApD. a; sem patří také doklady pocinatela auctorem a licemerca simulatorem Greg., pokud to jsou doklady české;– na otczie DalC. 21;– oráče, otce nč.– V nářečích východních jest -a dílem nepřehlasováno, dílem přehláska zrušena, srov. I. str. 118 sl., a tedy oráča, koňa, muža BartD. 18 (zlin.) a j., Btch. 265, Hatt. slc. 69. Doklady tomu starší jsou v textě staromoravském OlMüllB. za otcza 618, za papeſſa 619.
Přejímání tohoto tvaru genitivního za akkusativ začíná se velmi záhy a týká se dříve jmen znamenajících bytosti osobní, oráč– oráče, později pak i jmen znamenajících bytosti živočišné, kóň– koně, velmi zřídka a jenom v jistých případech také jmen neživotných, peň– pně.
a) Při jménech osobních je starý tvar akkusativní již v češtině staré velmi vzácný a vyskytuje se většinou jen v jistých vazbách a rčeních, tedy jen v mezích archaismu.
Doklad toho při jméně vlastním je mi znám jediný, že ste uzdravitele a spasitele všeho světa geziſs na smrt odsúdili Nikod. 113ᵃ; je to bezpochyby omyl. V dokladě: jenž jest vyvedl iſrahel ŽKlem. 135, 11 jest Israhel neskloněno, jako v orig. lat. qui eduxit Israel. Ve rčeních: na svatý Ondřej BartD. 179, na svatý Matěj atp. dostal převahu appellativní význam určení časového, tím zastřen původní význam jména vlastního a tou takořka depersonifikací vytržena tato jména vlastní ze svého druhu a vřazena mezi neživotná, s nimiž pak i v tomto tvaru akkusativním se
