(přehláskou), srov. I. str. 270 a 272 sl.: oráču, -iu, -i atd. Na př. dci otczu otpovědě DalHr. 39, proti otczu DalH. 42, proti knhiezu t., k boyu AlxH. 4, 20, k meczu AlxB. 1, 6, ſwietczu ŽWittb. 11, 2 atd.; – tworcziu svému LMar. 65, k iherusalemiu Jid. 33, ſpaſſiteliu našemu ŽKlem. 76ᵃ, ku bogiu t. 11ᵇ, rovný otzyu ŽWittb. Athan., mému knyezyu DalC. 21, k czyeſarzyu t. 58 atd.; – k mému myſtrzy Mast. 67, proti oblicziegi ŽWittb. 49, 21, ſpaſyteli našemu t. 94ᵇ, 1, chvála otczi t. 5, 13, mně nebožci Pass. 326 atd., nč. oráči, meči atd.; – místo -i psáno zvratnou analogií -ie: k tomu placzie Mill. 20ᵃ, k bogie t. 83ᵇ, každému muzie Mand. 88ᵇ, srov. I. str. 219 sl.
V nářečích východních jest -u dílem zachováno, dílem analogií nově uvedeno, srov. I. str. 275–278; na př. mvzzu znamenajícímu EvOl. 142ᵇ, konczu dobrému AlchAnt. 51ᵇ, nožu BartD. 17 (zlin.), t. 67 (val.), t. 111 (laš.) a j., tomu déšču t. 18, králu t. 67, nožu chrom. 268, kĺóču Btch. 265 (dol.-beč.), k Dunaju Suš. 117, slc. mužu, meču.
V BrigF. 62 psáno: k krzizu t. j. k křížu; buď omyl místo -ži, anebo tvar dialektický.
2. Koncovka -ovi je přejata ze sklonění -ŭ a mění se v stč. dialekticky v -ěvi, srov. I. str. 238 sl., a toto dále v -evi; časem však -ěvi, -evi zaniká a jest jen -ovi. Z -ovi vynechává se místy souhláska a jest dial. -oi atd. Bývá pak koncovka -ovi u jmen životných v době starší často, v nářečích nynějších dílem často, dílem z pravidla. Na př. kralowi tomu Pil. b, kralowy Českému DalC. 96, witoſſowi Hrad. 19ᵇ, otczowi Pass. 418, cieſarzowi t. 365, papeſowi t. 326, towarzyſſowi t. 457 atd., – co chcmy sdieti gieziuſſiewi Hrad. 74ᵇ, když bieše gieziſſiewi jatu býti t. 75ᵃ, iudaſíiewi t. 77ᵃ, czieſſarziewi t. 86ᵇ, svatému Blažějevi Pass. 411 (v části mladší Pass.); – nč. oráčovi Us., dial. oráčoj v Čechách sev.-vých.; – starému královi BartD. 354 (kel.), tvému královi t. 355 (dol.), kraloi t. 363 (opav.); mužovi chrom. 268 a Btch. 265 (dol.-beč.), v nář. chrom. a dolnobeč. z pravidla při životných; tak i v nář. zlin. podle BartD. 18, a také jinde na Moravě; slc. mužovi i mužu.
Jména předmětů neživých mají dat. -ovi velmi zřídka. Mam jen tyto příklady: k boyowy ŽWittb. 143, 1, k boyowy toto v AlxV. 1454, k bojevi DalJ. 58 rkp. L; pňovi, kerý je gaurnitý (vyhnilý), koráb sa říče BartD. 67 (val.).
3. Usus v jazyku spisovném ustálený jest, že neživotná mají jen -i, životná pak -i i -ovi. Ve rčeních k sv. Tomáši atp. může se rozuměti osoba (sv. Tomáše), anebo nějaký předmět jiný (kostel, socha, svátek); u Nudož. 23ᵃ jest k sv. Tomáši = ad aedem divi Thomae.
S tím se vším srov. sg. dat. při vzoru chlap atd. v § 29.
58. Sing. lok. oráči, meči, -u, -iu, -i; -ovi, -ěvi.
1. Koncovka -i je střídnice za -ě v sing. lok. o-kmenů tvrdých, oráči
