těch substantivech, která v nom. a akk. odsouvají koncovou samohlásku a tím nabývají podoby s nom. akk. kost.
V nářečích východních jest vok. dušo, analogií podle vok. rybo, na př. růžo chrom. 271, Btch. 266 (dbeč.), dušo Ančo Maryšo t. 424, BartD. 20 a j.(zlin. a vůbec mor.), slc. dušo.
173. Sing. akk. dušu, -iu, -i; púšč.
1. Koncovka -u jest jako u kmenů tvrdých, z psl. -ą. Změnami hláskovými vyvinulo se z ní dále -iu a z toho pak -i. Na př. Pavel dal jest zemu t. j. zeḿu list. Lit., Vlach dal jest zemu t., nedelu všu CisMnich. 97ᵃ. w temnicu t., dal vrazu t. j. vražu t., nadyeyu jmajúce Túl. 12ᵇ, ciesař zemu porobi DalH. 31, (Oldřich Boženu) za knhienhu pojě t. 41, tu czieſu t. 30, jměj peczu o sobě DalHr. 9, když přěd lubuſſu přijidú t. 3, twirzu ŽGloss. 88, 41, mezu t. 103, 9, měl nadiegu LAl. 421, za planú hnylyczu Mast. 426, oprávěj przyeſlyczu t. 384 atd.; – hna sě u puſſchziu LMar. 5 t. j.u púščiu, pechziu bych jměla LMar. 33, duſſiu pustiv Jid. 104, na wyſſyu ŽWittb. Hab. 19, onu chwiliu t. 166, v nedyeliu ApŠ. 12, wſiuczku poſteliu ŽKlem. 40, 4, w zieziu in sitim ŽKlem. 90ᵃ, mezyu si položil ŽWittb. 103, 9, ustavil burziu t. 89b, nyemkynyu za ženu jmieti DalC. 41, ve všú zemiu t. 12ᵃ, nadiegiu mú t. 56ᵃ, w sygyu plyugyucz LAl. g, kto dá studnyczyu t., našu zemiv żena súdí DalHr. 3, atd.; – pieſnyczy novú ŽWittb. 39, 4, poſelkyny učinil s´ ju Modl. 3ᵇ atd. V některých stč. památkách všecky tyto koncovky vedle sebe se vyskytují; na př. přěs puſczu ŽWittb. 35, 16, položil puſczyu t. 106, 35 a zamútí puſczy t. 28, 8; založil jsi zemu ŽWittb. 118, 19, položil zemyu t. 106, 35 a přijmi zemy t. 36, 29; přikryl sem duſſu mú ŽWittb. 68, 11, vpil sem duſſyu mú t. 41, 5 a zprosti duſſy mú t. 6, 5; wolu svú ŽWittb. 102, 7, wolyu hospodinovu t. 26, 4, abych učinil woly tvú t. 39, 9; kyſyelyczu prodává Mast. 420, na tuto ſtolyczyu t. 25, ktož jmá zymnyczy t. 122; Kazu DalC. 3, všiu zemyu t. 7, všicku zemy t. 2. Po vykonané přehlásce a dosud: duši atd.
V nářečích východních jest -u dílem zachováno, dílem analogií opět uvedeno: dušu slc., růžu chrom. 271, Btch. 266, BartD. 20 a j. (zlin. a vůbec mor.), oznamováł vůlu pana hejtmana t. 346 (slov.), slepicu t. 2 253 (žďár.); doklady toho z doby starší: naleznete oſlyczu EvOl. Mat. 21, 2, lahwiczu vody t. 252ᵃ, w prawiczu t. 248ᵃ, w ſtrzyczu jemu t. 125ᵃ, na zemv t. 134ᵃ a 262ᵃ, w zemu EvVíd. Jan 12, 24, na zemu Alch. Ant. 25ᵇ, chwilu t. 76ᵃ, za duſſu OlMüllB. 619, mſſu zaprositi Lvov. 85ᵇ.
2. Některá substantiva odsouvají koncovou samohlásku a končí se souhláskou, na př. púšču, -iu, -i – púšč nč. poušť. Jsou to substantiva táž, která i v nominativě koncovku -ě, -e odsouvají; tedy púšč = sing. akk. a spolu sg. nom. Začátky toho jsou již v době staré, časem pak případů
