rukoma, kravoma, zahradoma BartD. 115 a 136, jako chłapoma, oknoma atd.
Zřídka a jenom v knihách a neumělostí pisatelův vyskytují se koncovky -mi, podle ĭ-kmenů: tichýma wodmi Froz. 103, s ženmy a dětmy BílD. 79, s litermi VesA. 10ᵃ, – -ma, děrma (díra) BílQ. 2, 115, – a -y, podle o-kmenů: mnohými potky zamucován EvOl. 51ᵃ, (svatý František) miesta smočováše ſlzi, prsi rukú tepíše t. 65ᵃ, ſwymy ſlzy Orl. 120ᵃ, se třmi miery múky Comest. 128ᵃ, častými zaloby t. j. žaloby Hilar. 21ᵇ, mezi drahými barwý BílQ. 1, 20, mezi jinýma chyby BílC. 109, mezi jinýma rozprávky t. 16, velkýma literi BílA. 53, náramnýma muky Seel. 170. O rčení ustrnulém „včera těma doby“ Us. srov. § 151.
Měna kvantity kmenové ve vzoru tomto.
147. 1. O dloužení v pl. gen. strana-strán, rovina -rovín atp. viz nahoře § 143.
2. Mnohá substantiva, která mají sing. nom. dvouslabičný a v něm slabiku první dlouhou, zkracují ji v jazyku nynějším v sing. instr. a v plur. gen., dat., lok. a instr., tedy v těch pádech, kde proti nominativu dvouslabičnému je tvar jednoslabičný nebo trojslabičný, anebo kde v tvaru dvojslabičném je koncovka dlouhá; na př. brána sg. instr. branou, pl. gen. bran, dat. branám, lok. branách, instr. branami, a podobně strouha-struh-struhám-struhách-struhami, míra-měrou atp. V textech starších poznáváme toto měnění kvantity jen potud, pokud se tam kvantita trochu bedlivě označuje, tedy od stol. XVI, poněkud také z doby starší. Že bylo toto měnění kvantity také v době staré, usuzujeme z analogie nč. a z příkladův, jako jsou míra-měrou atp.; kdyby krácení zde vykládané bylo z doby nové, měli bychom míra mirou atd., jako je síla-silou atp.; jest však měrou, a v tom je důkaz, že krácení je z doby, kdy se ještě říkalo miera atd., t. j. z doby stč.; a je-li zkrácení v míra-měrou atd. z doby staré, tedy je zajisté staré také krácení v brána-branou atd. V jazyku starém pak bylo toto krácení nejen ve vytčených pádech sing. a plur., nýbrž také v duálu; pro du. dat. instr. je toho doklad v Ben. 2. Reg. 18, 24: mezi dvěma branama, a o du. gen. lok. smíme se domnívati, že tu bylo na př. branú, jako ve stejně znícím sg. instr. – O krácení podobném ve vzoru dušě v. § 183.
Tendence, aby se v případech vytčených slabika krátila, udržela se v povědomí jazykovém a jest podnětem krácení novému, jaké se vidí v hrůza-hruzau: v jazyku starším krátilo se hróza-hrozú, hruoza Ben. Job. 39, 20, hrozú t. 7, 14; pak změnilo se hróza v hrůza vysl. hrūza; zkrácením mělo i tu býti či vlastně zŭstávati hroz-; ale samohláska v hroz- je kvalitou jiná než ve hrūza; tím zastírá se povědomost, že by
