hroz- bylo zkrácenina z hrūz-; proto krátí se tu znovu a tímto novým krácením dostává se instr. hruzau, hruzau welikau Br. Gen. 27, 33.
Ke kmenům dlouhým přidělávají se – analogií zvratnou – někdy kmeny krátké se samohláskou nenáležitou; na př. k stč. kníhy bylo zkrác. knih-, a také kněh-, toto podle miera-míra-měr atp.
Nč. říká se vedle branou ob. také bránou, vedle hrouda také hruda atd., tak že někde tvary veskrze dvojnásobné vedle sebe jsou, na př. strouha, gen. strouhy, dat. lok. strouze atd., a struha, gen. struhy, dat. lok. struze atd. Duplikáty tyto vznikly novotvořením: vedle pádových tvarů s kmenovou slabikou právem dlouhou sing. nom. strúha, gen. strúhy, dat. lok. strúze atd. byly v pádech jiných tvary s kmenovou slabikou právem krátkou sing. instr. struhou, pl. gen. struh, dat. struhám atd.; časem přidělaly se analogií k tvarům s náležitým -ú- nč. -ou- tvary dlouhé též pro pády ostatní, tedy podle sing. nom. strouha též sing. instr. strouhou atd., a přidělaly se také k tvarům s náležitým -u- tvary krátké též pro pády ostatní, tedy podle sing. instr. struhou atd. též sing. nom. struha atd. Tím způsobem vznikaly jednotlivé odchylky, a ty se množily, až byly z toho tvary dvojnásobné jako strouha-struha atd. Srov. I. str. 600 sl. Duplikáty takové byly bezpochyby již v češtině staré; ale zajisté jich nebylo tolik, jako v nč. Také nelze o každém podobném duplikátu dokázati, že by byl vznikl způsobem tímto, zejména není-li dokladů starších, které by pro vznik způsobu tohoto svědčily; na př. duplikáty smůla-smola, řípa- řepa a j. mohly vzniknouti způsobem tímto, ale mohla tu také býti vůbec kvantita dialekticky rozdílná.
Ale ne každý dvouslabičný a-kmen, který má první slabiku dlouhou, krátí ji; na př. v kára (vůz), krása, láska, páska, válka a j. zůstává slabika dlouhá, w kárách HusPost. 26ᵃ, Br. Ezech. 23, 24, hřmotu kár Br. Ezech. 26, 13, kráſv́ HrubLobk. 76ᵃ, kraaſv́ t. 67ᵃ, nč-krásou, láskou Us., páskou Us., svých zemí wálkv́ hájili HrubLobk. 74ᵃ, nč. válkou atd. Substantiva, ve kterých krácení se děje, jsou většinou významu hmotného a mají v koncovce kmenové souhlásku jen jednu; ale pravidlem bez výjimky to není. Také jsou tu mnohé nestejnosti podle nářečí, na př. proti ob. kráva instr. kravou a pl. gen. krav jest dial. krávó chrom. 271 a kráv BartD. 9 (zlin.), v nář. zlin. krátí se slabika jen v subst. kráva, a tu jen v dat. lok. instr. plur. a jinde nic atd., – a nestejnosti podle času, na př. proti stč. húba pl. lok. při hubách Háj. herb. 333ᵃ instr. hubami t. 71ᵇ jest nč. houbách, houbami atd. Co se posledně dotčených nestejností podle času týká, vidí se, že pravidelnosti ubývá, zejména že jazyk pozdější v mnohých případech krácení nemá, kde v jazyku starším po právu bylo, jak i z příkladů právě uvedených vysvítá; nejpevněji drží se bývalé zkrácení v plur. gen.
