vyšli proti němu těch 13 starších, jejichžto jména sou: 1. Šimon starší. 2. Brůša. Oba bratři. 3. Černý. 4. Slašek Háňa. 5. Duchek. 6. Mládek. 7. Kozel. 8. Vopat. 9. Viktorín. Bratři. 10. Klad. 11. Holej Želvův. 12. Ondřej Němcův. 13. Vít Krchňavý. Z nichžto Opat, místo řečníka zastávaje, takto jménem všech pokorně promluvil: „Slyš, hejtmane, nám se od našich představených již od dávna křivda děje při rudách, a my nežádáme žádného krveprolití, jedině bychom mohli slyšeni a rozsouzeni býti u krále Vladislava, a protož také žádného zbraně se nechápáme, aniž chceme“. „Když, tedy pojte se mnou na Poděbrady, a já vám, čehož žádati budete, u krále vyjednám i opatřím.“ „Hejtmane,“ zase Opat, „my se bojíme o hrdlo.“ „Nic se vám hrdlům vaším státi nemá, pojďtež jen bezpečně.“ Na to jim od něho jakožto rytíře dané slovo hned se ostatek spokojili a celé to ležení nazpět až do téhož přislíběného vyjednání odebralo. Dělníci šli ovšem s hejtmanem, však ale předce jen s bázní a nedůvěrou, neb 8 z nich bylo s panství poděbradského, a sice z Velimě, Pinova a Kel, protož jej dobře znali a, že se o hrdlo bojí, jemu předhazovali.
Stínání havířův.
Přijdouc tedy na Poděbrady, vykázal jim hejtman jistbu neb místo, kde čeleď zámecká k jídlu se scházívala, a tu nyní jest kancelář důchodenský. Zde byli ihned řádně potravou zaopatřeni, vazby nedostali žádné. I také mohli svobodně po zámku choditi, neb tehdáž byl ustavičně most zdvižen a vrátný žádného bez povolení pana purkrabě ani sem, ani do města vypustiti nesměl.
Třetího dne, totiž 15. července, držel pan hejtman
