Když pak po dokonání vyslaní holomci jeho se chtěli chopiti, dalo se umluvený znamení, a hned 400 mužův silných, majíce těžká kladiva v rukouch, byli pohotové a králi, pokudž jej se chopiti káže, že vyšturmují, vyhrožovali. Uleknutý král vydal jim sice zpěváka, však u sebe uzavřel ten zbůjný lid při první příležitosti potrestati. Položiv pak se na lože, celou tu noc hořem nespal, neb ta píseň zněla jemu ustavičně v uších.
Naráno o hodině desáté, zasadiv se k dalšímu řízení, král ale (nastojte!) pány skladatele té samé písně žádali o výslech. Král tou náhodou tak se rozlítil, že celý zsinav je ihned svázati, bez všeho dalšího výslechu na Červený Hrádek Paďous katanu doprovoditi a tam na skřipce táhnouti kázal. Havíři slyšeli i viděli sice, že nějací tři lidé skrze katy na Hrádek se vezou, kdo by ale byli aneb proč, toho se domakati jim snadno nebylo. Předce ale vyslali některé na zvědy, kteří, přijdouce zpět, tu strašlivou novinu přinesli, že oni skladatelé té samé písně jsou. A když prudce na skřipce taženi byli, pekař Stejnoha, jsa příliš outlého těla, v polu se přetrhl, druhý pak smrtí těžce zápasí.
Král plný prchlivosti hned zase odejel, přísný rozkaz tu po sobě zanechaje, by žádný z havířův z těch jim rozkázaných míst na krok pod ztrátou hrdla neodcházel, a tak teprv byli oni opravdu otrokami představených svých.
Ouplné havířův pozvižení.
Když tedy těžkost a křivda nejvyššího [u]text doplněný editorem nich dosáhla stupně,
