to místečko Buškohrádek, o kterém sem při popsání Libice mojím čtenářům vypravovati připověděl. Jest místečko okolo 20 sáchů v okržku a znáti jest, že bylo valami ohražené. I také nedávných let, komu jen se líbilo, tam dosti kamena vykopáno bylo.
Ves Zboží.
Když Jiřík Poděbradský plavbu po řece Labi až pod Drážďany v dobrý stav uvedl, dal techdy vůkol ohlásiti, kdo by z řemeslníkův chtěl svoje produkta do země saské plaviti, jemu to svobodné býti má. Založil také dvě veliké stáje u řeky Labe. Do jedné by se skládalo zboží krátké, jakožto střevíce, punčochy etc. etc. Do druhé zase dlouhé, jakožto plátna, a jak zapsáno jest […]text doplněný editoremhery. To trvalo až do časů Ferdinanda I., a jak již při Poděbradech oznámeno jest, v roku 1548 byl držený toho nynějšího Krátkého Zboží jistý zeman jménem Vít Herrus. Od toho s povolením císaře odkoupil Babtista Vlach půldruhého lánu rolí z celým jeho dvorem, ku kterémuž připojil opět jemu darovaných půldruhého lánu rolí od dvoru panského. A tak dvůr ten celý ne k městu, ale tehdáž k vrchnosti patřil, a kdyby snad k městu odkoupen byl aneb kterak k němu připadel, toho sem nenalezel.
Připomenouti musím, že zde při Labi, když oda odpadne, nalézá se veliké množství sírné rudy, která jest na spůsob jako by byla stříberná. Tu jsem já donesl do Prahy a pan profesor Cipe prohlédel ji. Pravil, že jest to Schwewelquarzcizojazyčný text a někde [v]text doplněný editorem hlubokosti že by se teprva opravdová síra naléznouti mohla.
Město Sadská.
Bořivoj kníže české v roku 778 vida měšťané mediolánští, neb tak nazvané Milánové, sobě více osobiti chtějí, nežli by jim naleželo, táhl proti nim osobně s lidem svým. Byl však od nich zajat a do vězení uvržen. Že by ale on sám kníže český byl, toho oni nevěděli. Však on svěřiv strážnému, s pomocí jeho uprhel a na jistý vrch, kterémuž někdy Libuša dala jméno Větrový vrch, přijel a tu sobě odpočinul. Pročež na tom místě dal postaviti dvůr první a při něm kostelík sv. Apolináriše a uvedel tam kanouníky. Poněvadž ale lidé, kteří tu jemu sloužili, uznávali, že tu zahrady neb sady založiti se mohly, založili sobě takové, a od těch zahrad neb sadů povstalo jméno Sadská.
Po těch kanovníkách jest až posavade jedna veliká louka, jmenuje se Kalůvka neb Kanounická, o které povím příběch tento. V roku 1818, když profesor plzeňský
