státi. Pročež když Holej Želvův a Ondřej Němcův již skutečně klesli, Vít Krhňavý roztrhl sobě vazbu a chopiv tu ležící hrubý kámen katu v čelo vrazil, jej omráčil a ve všem, tak jak ustrojen byl, přímo ku Praze utíkal. Tuto se věděti má, že časův těch kdo se katu obránil, již více ani odpraven, tím míně od koho stíhán neb zadržen býti směl. A tak na ten samotný spůsob Vít Krhňavý bez vší zástavy až na Hrad pražský doběhl.
Právě tu chvíli jede král a slyšíc od lidu i samotný též od Víta přehrozný křik, nechal zastaviti a jej, co by se s ním bylo stalo, tázati. Seznav pak hned, co to jest, pročež pojma Víta na síň královskou a vyslechna řeč, vyslal one dva jezdce na Poděbrady popravu tu ihned zastaviti. Jeho pak u sebe podržel, by když on skrze ten pád na Horách Kutných soud osadí, každého osobně jmenovati a pravdu do očí mluviti mohl.
Tohoto roku 1496., jakž spisovatelé jednosvorně svědčí, bylo sucho veliké, takže od začátku máje měsíce žádný déšť nesprchl, země na mnoha místech hluboce se pukala, řeky, potoky, ba i studnice skůro docela vyschly. Však divná věc, sotva že ti odpravení havíři do již připravené jámy vhozeni, hlínou pohrabáni byli, strhl se přenáramný déšť, takže s velkou těžkostí tu přítomní do jich domův dostati se mohli, i pan hejtman, jedouc přes most, s koněm se sklouzl a povalil. Trval ten příval devět dní a nocí, takže opět veliké rozvodnění z toho povstalo a země česká znamenitou trpěla škodu.
