nč. mě, ťe (psáno tě), se. Na př. vyprosť mie ŽKlem. 38, 9 nč. mě, sú tie dráždili t. 3ᵃ nč. tě, smiluj ſie t. 4, 2 nč. se atd. – Z mě = mⁱe vzniká opět mňe (psané mně, změnou jotace v ň) a z toho dále ňe (psané ně, odsutím); na př. tělem odíl jsi mně a žílami spojil si mně Beck. 1, 51 a j. (často u Beck.), mně BartD. 31 (pomor.) a j., mně, ně t. 52 (dol.), t. 2, 255 (žďár.).
Nový tvar akk. mně je stejný s dat. mně, a to vede k dalšímu matení s dativem i jest pak i akk. ti, si a ť, s’, na př. viděl sem ti BartD. 2, 171 (brň.), vitám ti t., ti, ť, si, s’ t. 2, 216 (třebíč.).
Místo sě, se bývá js-, na př. kamž gſie bude zdáti Mill. 45ᵃ, paycha gſe začala Háj. 458ᵇ a j.; srov. I. str. 476.
Za akk. béře se gen. mne, tebe, sebe; změna vlastně syntaktická, plynoucí ze známé náklonnosti slovanské, dávati genitiv do funkce akkusativu. Doklady toho jsou již v textech nejstarších, na př. na mne zlob dochodí DalH. 40, vědúcích mne scientium me ŽWittb. 86, 4, by mohl tebe milovati Túl. 24ᵇ atd., dosud Us. spis. i ob. – V nářečích slc. změnila se koncovka tvarů genit. tebe, sebe vlivem akkusativŭ ḿa, ťa, sa a jest tebʼa, sebʼa: tebʼa, seba BartD. 73 (val.), pro tebja Suš. 145, t. 148, tebä, sebä Hatt. slc. 91, teba, seba Pastrn. 14, koho budú utrácati? teba Suš. 157. – V nář. laš. je také akk. teje, seje BartD. 118, za teje t. 361, jiná obměna genitivu, o níž viz doleji.
Pro 1. os. jsou také tvary ma Pastrn. 14 (slc.), Duš. 409 (též), mňa Hatt. slc. 91, BartD. 27 (záhor.), t. 31 (pomor.), t. 72 (val.) a j., čekaj na mňa Suš. 111, a ňa BartD.27 (záhor.), t. 72 (val.). Z tvarů těchto je ma z ḿa, druhý pak, mňa mohl vzniknouti jednak z téhož ḿa = mⁱa změnou jotace v ň, srov. mňást z miásti zlin. 27 a I. str. 226, jednak a to v nář. slc. z gen. mne znícího mňe a vlivem koncovky -a v akk. (ťa, sa; a ňa vzniklo ze mňa odsutím.
Vedle měkkého mňa je dial. též tvrdé mna: chytili mna, že mna drábi majú Duš. 408 (mor., ze Suš.), z čoho mna vinitě Šemb. 133 (slc., hornotrenč.).
V slc. je z ḿa a mňa také mä a mňä, mä Hatt. slc. 91, však mä nič nebolí Duš. 409, čo na mňä žälujetě Šemb. 135 (hornotrenč., Jasenová), – a ze mna též na: sklamala na moja milá Duš. 409.
V 2. os. mění se ť- dial. v c- a jest ca, budzil som ca Duš. 412 (slc., kysúc.), ćia Šemb. 70 (též), – će, ce, će BartD. 118 (laš.), ja ce ľubim Suš. 412 (slc., místy), – cebe, cebe ľubim t.
Ve zvratném sě pak bývá za s- dial. ś-, š-: śe BartD. 118 (laš.), Šemb. 78 (slc., vých.), ožeň še Duš. 414 (dial. slc.), šebe t. 415 (též).
Tvary genitivní jsou delší a závažnější než akkusativy vlastní, a ujímají se ve funkci akk. zvláště ve spojení s předložkou a při důrazu. V tom směru pokračuje jich šíření a tu bývá v jazyku starším často ještě
