tebó, sebó chrom. 278, Btch. 378 (dbeč.), BartD. 2, 24 (han., holeš.) a j., mnö, tebö, sebö t. 2, 79 (han., olom.) atd.; – zkrácené mnu, tebu, sebu v nář. laš. BartD. 118, – a -um, -úm, vlivem polským: nade mnum Suš. 345, mnum, tebum, sebum BartD. 118 (laš.), t. 136 (sev.-opav.), se mnúm, tebúm, sebúm t. 88 (stjick.).
Za mnú je také dial. mňú, mňou, vlivem dat. mně atd., kde mň- je právem: se mňú BartD. 27 (záhor.), t. 37 (stráň.), t. 72 (val.), se mňou Duš. 410 (slc. místy).
Slc. teb- vyslovuje se ťeb-, a změnou dial. ť-c je cebou, za cebou Duš. 413.
Ve zvratném pak sě bývá dial. še- za se-: so šebu (s ṡebou) Duš. 415 (dial. slc.).
Za starší tobú, sobú je pozdéji teb-, seb-, nč. tebou, sebou. Texty nejstarší z doby ok. r. 1300 mají pravidlem -o-; v stol. XIV vystupuje také tebú, sebú a tvary oboje jsou tu vedle sebe, na př. v ŽKlem. přěd tobu 37ᵇ a přěd tebu 27ᵇ a j., v DalC. ſſobu 85 a ſebu 11 a j., v Pass. s tobu 294 a s ſebu 337, v Modl. ſobu 51ᵃ a ſ ſebu 3ᵃ, v Pror. přěd tobuv 28ᵃ a přěd tebuv 7ᵃ, mezi ſobuv 7ᵃ, nic bychom nemohli sami ſebuv 152ᵇ atd.; tvary s -e- tu víc a více ovládají a jsou v stol. XV pravidlem, vedle něhož tvary s -o- jen jako archaismy se vyskytují, na př. s tobu Koř. Jan. 4, 26, za ſobu t. 1, 38, mezi ſobu Přib. 21ᵇ. Srov. I. str. 241.
432. Du. nom. 1. os. vě, stsl. vê, pro všecky rody. Na př. wie (my dva lotrové) tuto muku trpívě Hrad. 90ᵇ; k tomu svatá (dva svatí) odpověděsta: wye na každý den obět vzdáváva Pass. 601; jako svě wye, ty a já, jedna věc Krist. 93ᵇ; (mládec) jest byl silnější než wye (než my dva starci) Pror. Dan. 13, 39; neb je byl silnější než wie (též) Koř. tamt.; wie sirobu nesle mnoho let (my dvě, matka a dcera) Kat. 20; a vě také již řečená Zbyhněv a Mikuláš pečeti svě zavěsila ZS. 360; toho ižádný nezvie, nežli sama wie (my dva, Tandariáš a Floribella) TandZ. 162ᵇ; wie (my dva mnichové) mávě puost držeti Otc. 203ᵇ; wie (my dvě ženy) ť svě, ješto t. 228ᵇ. – Vedle toho vzniká va, novotvar podle du. nom. dva, dobra, opět pro všecky rody. Na př. snad wa umřeva hladem (t. Adam a Eva) Adam 198ᵃ; poďva wa napřed Comest. 180ᵇ; odpovědě jemu máti: va oba máva příčinu k plakání…, va vždycky sma ve tmě GestRom. Výb. 2, 922. – Zároveň mění se také přípona osobní -vě ve -va, místo nesevě mávě, svě atd. je potom neseva, máva, sva atd.; a když pak zde místo -va vlivem 1. os. plur. je -ma, na př. co chczema učiniti Otc. 395ᵃ, naleznema Baw. 222, gſma ve tmě GestaM. 67ᵇ atd., vzniká také zájm. ma m. va: ma jsma byla Rosa 57, ale pro nedostatek dokladů není jisto, je-li to novotvar v jazyku skutečném kdy užívaný, či jen Rosou ustrojený.
