tvar kratší t. j. akk. vlastní, kde nyní je pravidlem tvar delší t. j. genitivní. Na př. před mě Sv. 161 nč. přede mne; já w tie úfal sem ŽKlem. 20ᵇ nč. v tebe; kto w tye silu vlúdil DalC. 49; na koho křik obecný než na tě? na koho k bohu žaloba než na tě? OD. 483 (spisovatel oslovuje krále); tě já chci v své knihy zapsati Tkadl. 2, 72; Juda, tye budú chváliti bratřie tvoji! Ol. Gen. 49, 8; hleď pod ſe NRada 1977; jsi-li syn boží, uzdrav ſye i nají ML. 105ᵇ; člověk vrobil ſye i vše své plémě Štít. ř. 211ᵇ; pokorný nižádného netupí, jedno sám ſye Alb. lᵇ nč. sám sebe; nemiloval boha viece než sám ſye t. 93ᵇ; máme jiné jako sě milovati ŠtítV. 3; aby toho pohaněl jako bláznovstvie z nenávisti skládaného na tě, nebo snáze jest uviniti mě, než samého se Chelč. Výb. 2, 605; pro tě Br. Isa. 14, 9, skrze tě t. 60, 15 atd. Blahoslav zavrhuje rčení: za se, trpiž sám za se, je prý ineptum a má se prý říkati: za sebe Blah. 271. V jazyku nynějším zachovává se starý způsob již jen při zájm. tě a jen v některých výrazích předložkových, na př. za tě, na tě Us., za ťa, pro ťa, o ťa BartD. 23 (zlin.).
Sing. gen. mne, tebe, sebe, psl. mene, tebe, sebe. Na př. dobývali mne ŽGloss. 108, 3, ſebe Kunh. 149ᵃ atd., dosud Us. spis i ob., mne, tebe, sebe BartD. 23 (zlin.) a j.; ode-mpne Mast. 383, Pror. 114ᵃ, se vsutým -p-, srov. I. str. 420; tebė, sebė BartD. 2, 192 (tišň.).
Když genitiv se béře za akk., jest mne = mei a také me atd.; a v tom je podnět, aby naopak též akk. ḿa, mě atd. se bral spolu za gen. Tvary tyto jsou podle různých nářečí ovšem různé, jak vyloženo právě při akk., a vyskytují se tudy ve funkci genitivní zejména tvary:
ḿta, ťa, sa BartD. 35 (alenk.), ťa, sa t. 73 (val); ḿa t. 118 (laš.); ptám sa já ťa družičko má Suš. 84; ťa, sa Hatt. slc. 91; mä t.; tvar akkusativní bývá ovšem i při předložce, jež žádá genitivu: do ťa BartD. 23 (zlin.), od ťa t. 73 (val.), u ťa t. 349 (val.); – z ḿa = mⁱa jest mňa a z toho dále ňa, týmiž změnami, jako byly vyloženy v akk.: mňa Hatt. slc.91, BartD. 118 (laš.) aj., ode mňa t. 42 (hroz.), mňa, ňa t. 23 (zlin.), t. 72 (val.), bys u mňa nestála Suš. 123;
tebʼa, sebʼa BartD. 31 (pomor.), t. 34 (slov.), t. 35 (alenk.), t. 72 (val.) a j., od tebja, od sebja t. 42 (hroz.); tebä, sebä Hatt. slc. 91;
v nář. blat. tobʼa, sobʼa BartD. 35, vlivem dat. lok.;
v nář. lhot. ztvrdlé mna, teba, seba BartD. 45; slc. ze mna, z teba Duš. 408 a 411;
mě, tě, sě n. se: ze mye ex me ŽKlem. 141, 4, kto by pomněl tie t. 3ᵃ (pomněti s gen.), ale tě nic nenutí Tkadl. 2, 73, od tě RZvíř. Jg., krom tě není žádná jiná Pam. 3, 11, mě, tě (nikoli též se) uvodí jako gen. Pelzel² 71, ptáš se mě, ptám se tě Us., už mě nepotřebuješ, už tě nepotřebuju Us., abych do tě skočila Suš. 87, mě BartD. 118 (laš.), mě, tě t. 2, 24 (han., hol.), t. 2, 255 (žďár.) a j.; – z mě = mⁱe jest mňe
