pro du. 1. os. no-, 2. os. u̯o-, zdlouž. nō-, u̯ō- = slov. na-, va-, v gen. lok. naju, vaju, dat. instr. nama, vama;
pro plur. 1. os. no-, 2. os. u̯o-, v pl. akk. (nom.) ny, vy; – a l. os. nōs-, 2. os. u̯ōs = psl. nas-, vas- v gen. lok. nasъ, vasъ a j.
430. .Sing. nom. psl. a stsl. jazъ, ty, stč. jáz, ty.
jazъ, skr. aham, ř. ίγώ, lat. ego, got. ik, stlit. esz, nlit. asz atd. je z pův. eģhom. Slovanské jaz- liší se od pův. eģh- kvantitou, toto je krátké, ono dlouhé; vývoj třeba předpokládati ten: z pův. eģh- bylo slov. ez-, toto zdlouženo v ēz-, s hiátovým j- bylo j-ēz- a z tohoto jest pravidelné slov. jaz-. Zdloužení nastalo zde snad analogií podle délky v 2. os. ty = *tū Brugm. II, 806, anebo spíše důrazem, srov. § 380 č. 18. Koncovka pův. -om je přivesek enklitický, změněný do slovanštiny v pravidelné -ъ.
ty, skr. tū, lat. tū, sthněm. dū atd. je z pův. tū. Vedle toho bylo také krátké tŭ, dochované v ř. τύ dor., σν atd.
Sing. akk. psl. a stsl. mę, tę, sę, č. mě, tě, sě.
Podle skr. mā, tvā, lat. mē, tē, sē bylo pův. mē, tē (n. tvē), sē. K tomu přistoupil enklitický přívěsek -m a bylo pův. mēm, tēm, sēm, srov. skr. mām, tvām, stprus. mien, tien, sien, Brugm. II, 811 a 812. Z pův. -ēm je do slovanštiny pravidelné -ę, tedy psl. mę, tę, sę. Z -ę pak je č. -ia přehlas. -ě, tedy ḿa, ťa, śa přehlas. mě, tě, sě.
Sing. gen. psl. a stsl. mene, tebe, sebe, č. mne, tebe, sebe.
mene je tvar pův., dochovaný do psl. a stsl. V lit. mane (v. manęs) jest odchylkou -a- místo -e-, podle 2. os. tave a zvrat. save Brugm. II, 817, 823 a 827. V českém mne je mьn- m. men-, jak svědčí výrazy ote-mne atp., srov. I. str. 174, jako v sing. dat. lok. a bezpochyby vlivem jeho.
Za slov. tebe, sebe je lit. tave, save (v. -ęs). Toto ukazuje k pův. teu̯e, seu̯e, a žádali bychom tedy slov. *tove, *sove (za pův. různoslabičné eu̯ je slov. οv a lit. av, srov. I. str. 19). Těch tvarů však v slov. není, nýbrž je tu tebe, sebe, t. j. tvary s odchylným -eb- místo -ov-; odchylka tato pak vznikla analogií podle dat. psl. tebê, sebê. Srov. Zubatý Listy filol. 1886, 369.
Sing. dat. enklitický mi, ti, si shoduje se s ř. μοΐ, τοί v. σοί a oī (ze a.Foi), skr. mē, tē. – Přízvučný pak sing. dat. lok. je psl. a stsl. mьnê, tebê, sebê. V mьnê jest mьn- patrně oslabením z men-, které je v gen. V tebê, sebê pak je teb-, seb- zase stejné s teb-, seb- v stprus. tebbei, sebbei = pův. te-bhei̭, se-bhei̭. Koncová samohláska v tebê, sebê nesrovnává se s -ei̭ v konc. -bhei̭ a jest nejspíše přejata ze sklonění jmenného, zejména z dat. lok. rybê, lok. chlapê, a shodně s tím je také mьnê. Srov. Brugm. II, 802, 807 a 817. V češtině je z mьnê pravidelné mně,
