1885).ryba-mъ a j., a kmen tojo-, toja-, na př. v du. gen. lok. toju vedle chlapu atd., a fem. sg. gen. toje dat. lok. toji atd. vedle dušę a duši. Toto té- i tojo-, toju- souvisí zajisté se kmenem vlastním to-, ta; a vykládá se: tě- z původního to-i-, kdež -i- je prý známka plurálu, srov. Leskien, Partikel -am 103, a Brugm. 2, 519; – -oj- v tojo-, toja- jednak jako část náležité koncovky ze skloňování starého, na př. v sg. instr. fem. toja vedle skr. tajā, du. gen. lok. toju vedle skr. tajōš, jednak pozdějším přejetím odtud do tvarů také jiných, na př. ve fem. sg. gen. toje dat. lok. toji proti skr. tasjās a tasjāi; – a podobný je trvám také ten výklad, že v tê- i v toj- jest původní toi= plur. nom. masc., ten že se vzal za základ pro gen. dat. lok. instr. plur., a odtud že se pak přejalo tê-, toj- také do některých tvarů sing. a du.– U kmenů měkkých jest ovšem -i- místo -ê- a -e- místo -o-, tedy na př. ji- proti tê-, jej- proti toj- atd., srov. I. str. 31 a 39.
379. Pádové přípony a koncovky jsou dílem stejné a stejného původu, jako v příslušných tvarech skloňování jmenného, dílem jiné. Výklad prvých jest podán implicite ve výkladě o pádech a pádových příponách sklonění jmenného; o výklad druhých půjde v přehledu následujícím, ve kterém uvodíme a pozorujeme tvary sem hledící od podoby jejich původní nebo nejstarožitnější až do historické fase staročeské. Uvodíme pro stručnost jen tvary kmene tvrdého to-, ta- a měkkého je-, ja-; s nimi tvary kmenův ostatních skoro veskrze se srovnávají.
Sing. nom. akk. psl. a stsl. masc. tъ, jь, neut. to, je a nom. fem. ta, ja.
Tvary masc. tъ, jь a fem. ta, ja jsou stejné jako tvary jmenné chlapъ, oračь a fem. ryba, duša. Neutr. to, je je z pův. tod, jod; je tvaru vlastního, kdežto jména neutr. mêsto, dobro, moŕe, pêše atd. mají koncovku vzniklou analogií. Srov. §§ 7 a 9.
V češtině je z toho t(en), ta, to a j(en), ja přehlas. jě, je.
Sing. gen. masc. neutr. měl přípony vlastní –sįo a -so. Prvá je v skr. ta-sja atd., ř. (homer.) roĭo z to-aio·, druhá dochována v stsl. če-so, čь-so, stč. čso, smíš. co.
Jiné tvary sem patřící mají v slovanštině koncovku -go, na př. to-go, je-go atd. Původu jest temného. Někteří ji vykládali ze skr. -sja, mylně; jiní z enklitické přípony skr. -gha atd. Srov. Miklosich, Genitivendung -go ve Víd. Sitzungsber. LXII, 78 sl.; Leskien. Declin. 109; Brugm. II, 781.
Fem. je jihoslov. toję, jeję, rus. a záp.-slov. tojê, jejê. Stran -ę a -ê; srov. I. str. 49 sl. a zde § 10; -oj- pak jest analogií, v. § 378, a v kmenech měkkých přehlášeno v -ej-.
