tymije ke kmenové souhlásce tvrdé t- připojena koncovka parallelního tvaru měkkého jich, jim, jimi, psáno však ty- a nikoli ti-, aby čtenář neměkčil souhlásku.
Stejně, totiž přejetím tvrdého t- z pádů jiných lze vyložiti také sg. instr. dial. tým m. tiem, tím; ale tu je možný a pravdě podobný také výklad podle sklonění složeného.
3. Místo pl. gen. lok. těch, dat. těm, instr. těmi je dial. tech, tem, tema mýt. 333, Btch. 421 (dbeč.), BartD. 15 (zlin.) a j.; v tvarech těchto je místo souhlásky měkké v tě- vyslov, ťe- střídnice její tvrdá t-, te; patrně vlivem tvarů jiných, které mají tvrdé t- právem, jako nom. ten, gen. toho atd.
4. V koncovce tvaru dial. bývá často zdloužení, na př. sg. nom. tá, akk. tú, gen. našého, jedného, dat. našému, jednému, pl. nom. tí atd., místo ta, tu, našeho atd.; je to vlivem parallelních tvarů sklonění složeného, které mají samohlásku kvality stejné, ale dlouhou. Tudy vysvětluje se také dial. tých, tým, tými BartD. 38 (slov.), Duš. 421 (slc.), Hatt. slc. 96, jež jest vedle tych, tym, tymi a místo těch, těm, těmi: za tě- bylo ty- změnou nahoře vyloženou, a ty- zdlouženo pak v tý- podle dobrý. Vykládati tých atd. přímo podle sklonění složeného není lze, neboť v nář. val. je vedle tých atd. také tych atd., ale nikoli též dobrych atd.; dlužno tedy uznati, že se změna dála postupem právě vyloženým.
Někdy nelze rozhodnouti, je-li v dokladě míněn tvar s krátkým -e-, -y- či s dlouhým -é-, -ý-.
Samohlásky koncovek dlouhých mění se ovšem podle nářečí: z tú je ob. tou han. tó, z jedných je mýt. jednejch dbeč. jednéch atd.
5. Také koncovky tvarů měkkých pl. gen. a lok. -ich, dat. -im, instr. -imi, na př. jich, jim, jimi atp., bývají v textech starých i novějších a také v mluvnicích do nedávna psány -í-, na př. gĭm (pl. dat.) svD. 52, gijm (libostem) sě oddá Štít. ř. lᵇ, od nijch Háj. lᵇ, proti njm Br. Ezech. 3, 13, naſſjch, naſſjm, naſſjmi Dolež. 68, gjch, gjm, gjmi vedle gich atd. Pelzel² 72, Nejedlý Gr. 211 atd., a Blah. 26l výslovně dosvědčuje, že se místy praví s-nimi a jinde s-ními Tu může býti zdloužení vlivem sklonění složeného, jako v č. 4, ale spíše je to známým kolísáním výslovnosti mezi i a í, o němž v. I. str. 207 a 208.
6. Někdy vidí se zřejmé přejetí sklonění složeného na místo zájmenného. Zejména jest vedle zájmenného sg. nom. masc. dvój, trój, obój, fem. -jě, neutr. -je, sg. nom. m. n. -jeho atd., později také skloňování složené sg. nom. -jí, fem. -jie, neutr. -jie, sg. gen. -jieho atd. Za novotvary podle sklonění složeného ustrojené nelze však pokládati těch, které i podle sklonění zájmenného mají koncovku, jaká jest ve sklonění složeném, na př. fem. sg. gen. té dvojie, instr. tú dvojú atp.; později, když u některých kmenů těchto sklonění složené ovládlo vůbec, pojímají se ovšem i tyto původem
