domowy KolČČ. 348ᵃ (1561), synovie, synovia Hatt. slc. 68, synovia BartD. 44 (břez.); srov. § 35.
Plur. akk. stsl. syny, – č. syny, voly, domy, pravidelně a vždycky tak, dokladů netřeba.
Plur. gen. stsl. synovъ Zogr. a j.; – č. synóv, ſynow člověčích ŽWittb. 11, 2 atd., – volóv, stádo wolow AlxV. 188, – domóv, domow slovutných ŽWittb. 44, 9, svých ſtanow AlxBM. 7, 23 atd.
Plur. dat. měl by býti stsl. synъmъ č. synēm, ale nemá dokladu; za to jest -óm, ze sklonění -o, stsl. synomъ, č. synóm atd.
Plur. lok. stsl. synъchъ, domъchъ Ostrom., domochъ Zogr. Assem. – V češtině mělo by býti synech, vołech, domech. Tvary s koncovkou -ech vyskytují se, ale až v textech pozdějších a v jazyku novém, na př. na ſynech Kruml. 86ᵃ, o wolech Baw. 118, po domech MamD. 298ᵇ, w ſtanech t. 317ᵃ, MamB. 2ᵇ, MamC. 115ᵇ, Baw. 162, nč. o synech, volech, domech Us. Texty staré mají za to pravidelně -iech, t. j. novotvar podle sklonění -o, na př. w ſynyech in filiis ŽWittb. 88, 7, o ſynyech DalC. 71, Štít. uč. 68ᵃ, w domyech ŽKlem. 47, 4 atd., dokladů hojnost. Pozdější a nč. tvary synech, domech atd. nemají tedy kontinuity dokladů se žádaným -ech z -ъchъ, nesouvisí s ním, a jsou tedy novotvary podle sklonění -ĭ, synech atd. podle hostech. Vedle stč. syniech, domiech vyskytuje se lok. psaný wolěch Baw. 118 atp. Ten mohl by se ovšem bráti i za -łech z -lъchъ, ale tu dlužno povážiti, že totéž -lech může býti také léch (m. -liech, podle sklonění -o), a hledíce tomu, co o tvarech synech, domech atd. bezpečně nalézáme, uznáme, že také u subst. vól atp. (s konc. -lъ) koncovka náležitá se nezachovala a že psané stč. wolech je buď voléch (podle hadiech) nebo volech (podle hostech, jako v nč.).
Plur. instr. stsl. synъmi Supr.; – v češtině tvarů sem patřících není, jsou za ně novotvary podle sklonění -o.
Kmeny jednotlivé sklonění tohoto.
303.Tu jest ukázati, která substantiva a adjektiva kmene -ŭ se do češtiny dochovala; po čem poznáváme, že české substantivum nebo adjektivum je kmene -ŭ; a jak se u kterého náležité sklonění drží nebo ruší.
Známky, po kterých poznáváme, že jméno některé je kmene -ŭ, jsou několikeré. 1) Především souhlas se střídnými kmeny jazyků jiných, ve kterých kmen -ŭ je zřetelně patrný; na př. skr. a lit. kmen sūnu- svědčí, že i v slovanském subst. synъ jest -ъ z -ŭ, že tedy i slov. synъ jest kmene -ŭ, a rovněž tak svědčí ř. μέδυ o slov. medъ atd. 2) Svědectví další obsahují staré odvozeniny, když se v nich vyskytují hlásky, pro které dlužno předpokládati bývalé -ŭ; na př. medvěd vzniklo z medu-ēd·, jeho -v- je tedy svědectvím, že subst. medъ bylo kmene -ŭ; totéž dosvědčuje
