Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování. Praha, 1960.
<<<<<321322323324325326327328329>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[325]číslo strany tiskudomowy KolČČ. 348ᵃ (1561), synovie, synovia Hatt. slc. 68, synovia BartD. 44 (břez.); srov. § 35.

Plur. akk. stsl. syny, – č. syny, voly, domy, pravidelně a vždycky tak, dokladů netřeba.

Plur. gen. stsl. synovъ Zogr. a j.; – č. synóv, ſynow člověčích ŽWittb. 11, 2 atd., – volóv, stádo wolow AlxV. 188, – domóv, domow slovutných ŽWittb. 44, 9, svých ſtanow AlxBM. 7, 23 atd.

Plur. dat. měl by býti stsl. synъmъ č. synēm, ale nemá dokladu; za to jest -óm, ze sklonění -o, stsl. synomъ, č. synóm atd.

Plur. lok. stsl. synъchъ, domъchъ Ostrom., domochъ Zogr. Assem. – V češtině mělo by býti synech, vołech, domech. Tvary s koncovkou -ech vyskytují se, ale až v textech pozdějších a v jazyku novém, na př. na ſynech Kruml. 86ᵃ, o wolech Baw. 118, po domech MamD. 298ᵇ, w ſtanech t. 317ᵃ, MamB. 2ᵇ, MamC. 115ᵇ, Baw. 162, nč. o synech, volech, domech Us. Texty staré mají za to pravidelně -iech, t. j. novotvar podle sklonění -o, na př. w ſynyech in filiis ŽWittb. 88, 7, o ſynyech DalC. 71, Štít. uč. 68ᵃ, w domyech ŽKlem. 47, 4 atd., dokladů hojnost. Pozdější a nč. tvary synech, domech atd. nemají tedy kontinuity dokladů se žádaným -ech z -ъchъ, nesouvisí s ním, a jsou tedy novotvary podle sklonění , synech atd. podle hostech. Vedle stč. syniech, domiech vyskytuje se lok. psaný wolěch Baw. 118 atp. Ten mohl by se ovšem bráti i za -łech z -lъchъ, ale tu dlužno povážiti, že totéž -lech může býti také léch (m. -liech, podle sklonění -o), a hledíce tomu, co o tvarech synech, domech atd. bezpečně nalézáme, uznáme, že také u subst. vól atp. (s konc. -lъ) koncovka náležitá se nezachovala a že psané stč. wolech je buď voléch (podle hadiech) nebo volech (podle hostech, jako v nč.).

Plur. instr. stsl. synъmi Supr.; – v češtině tvarů sem patřících není, jsou za ně novotvary podle sklonění -o.

Kmeny jednotlivé sklonění tohoto.

Tu jest ukázati, která substantiva a adjektiva kmene se do češtiny dochovala; po čem poznáváme, že české substantivum nebo adjektivum je kmene ; a jak se u kterého náležité sklonění drží nebo ruší.

Známky, po kterých poznáváme, že jméno některé je kmene , jsou několikeré. 1) Především souhlas se střídnými kmeny jazyků jiných, ve kterých kmen je zřetelně patrný; na př. skr. a lit. kmen sūnu- svědčí, že i v slovanském subst. synъ jest z , že tedy i slov. synъ jest kmene , a rovněž tak svědčí ř. μέδυ o slov. medъ atd. 2) Svědectví další obsahují staré odvozeniny, když se v nich vyskytují hlásky, pro které dlužno předpokládati bývalé ; na př. medvěd vzniklo z medu-ēd·, jeho -v- je tedy svědectvím, že subst. medъ bylo kmene ; totéž dosvěd[326]číslo strany tiskučuje

X
 
logo ÚJČ Copyright © 2006–2024, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2024, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2024, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 11 měsíci a 21 dny; verze dat: 1.1.25
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).