jest jako ve stejných vzorech substantivních, t. j. masc. boží skloňuje se jako Juří a řebří, fem. božie jako paní, neutr. božie jako znamenie.
Adjektiva sem patřící měla sklonění jmenné ve stejných případech syntaktických, jako adjektiva jiná; na př. v dokladech: jest-li ť páně dědina, člověk jest boží Štít. uč. 88ᵃ, trúp ziedá cuzé úsilé, libo málo libo velé Hrad. 107ᵃ jsou adjektiva boží a velé ve stejné funkci syntaktické jako páně a málo, a jsou proto tvaru jmenného ona jako tato. Dále jsou adjektiva sem patřící valnou většinou významu possessivního, na př. boží = το̴νδεον atd.; possessiva vůbec mívají skloňování jmenné, srov. nahoře králóv, matčin, Boleslav́, proto sluší skloňování stejné také jménům boží atp. Konečně ukázati jest na stsl., kde adjektiva tato mají též skloňování z pravidla a zřetelně jmenné, srov. Mikl. III² 17 a doklady s. v. božij a velij v glossářích při Jagićovu Cod. Marianském a V. Vondrákovu Glag. Cloz.
Z toho vyplývá, že můžeme také v češtině bezpečně bráti tato adjektiva za jmenná, pokud tomu neodporuje tvar. Nč. masc. hlas boží, člověk jest boží, – fem. milost boží, msta jest boží, – neutr. slovo boží, slitování jest boží, – stč. boží, -ie, -ie, shoduje se v koncovce ovšem úplně s adjektivem sklonění složeného nč. pěší, -í, -í a stč. pěší, -ie, -ie, a mohl by se nalézti i nějaký výklad, kterak se masc. boží vyvinulo z tvaru žádaného ve skloňování složeném božьji-jь, a podobně fem. boží stč. božie z božьja-ja, neutr. boží stč. božie z božьje-je atd.; ale když povážíme, že nč. boží, -í, -í a stč. boží -ie, -ie docela dobře a snáze lze vyložiti z tvarů jmenných božьjь, božьja, božьje, že tvary tyto resp. vzniklé z nich božij atd. jsou v stsl. pravidlem, a že také v češtině jednak z příčin syntaktických, jednak pro význam possessivní tvarů jmenných tu žádati máme, nakloníme se zajisté k výkladu, že č. masc. boží je tvar jmenný a střídný za psl. božьjь, fem. boží stč. božie z božá že je tvar jmenný psl. = božьja, neutr. boží stč. božie tvar jmenný = psl. božьje atd.; vůbec a krátce: že tu máme adjektivum sklonění jmenného všude tam, kde tvar výkladu tomu neodporuje.
V pádech, kde se skloňování toto odchylovalo od sklonění složeného a tedy od vzoru pěší, vznikly a ujaly se všude novotvary s koncovkou přijatou ze vzoru řečeného. Na př. byl sg. gen. masc. neutr. psl. božьija, z toho mělo by býti stč. stažené božá, přehlasované božie a nč. zúžené boží, ale jest stč. božieho, nč. božího, podle pěšieho, pěšího; byl sg. dat. masc. neutr. psl. božьju, z toho mělo by býti české staž. božú přehlas. boží, ale jest božiemu, nč. božímu, podle pěšiemu, pěšímu; atd. To se vykonalo v době předhistorické; do doby historické zachoval se z tvarů jmenných sem patřících jenom zbytek doleji připomenutý, sg. lok. ve-psí. Když pak tato změna byla provedena, nebylo rozdílu mezi skloňováním adjektiv boží atp. a vzorem pěší, a odtud béře se skloňování ono v povědomí
