některých pádech odporučují se přejaté tyto koncovky tou výhodou, že souhláska kmenové koncovky se při nich zachovává nezměněna, kdežto při koncovce vlastní náležitě změněna býti musí, na př. v sing. vok. ptáku proti náležitému ptáče, sg. lok. o-člověku proti o-člověce, v-háječku m. v-háječce atd. Srov. Vondrák v Jag. Arch. 9, 622 a 630. Ve sklonění -ŭ vyvinují a ustalují se zase naopak novotvary ustrojené podle vzoru chlap. Výsledek toho jest, že dvoje toto sklonění, -ŭ a -o (masc.), splynulo v jedno. Lišiti je lze jenom analysí vědeckou. Sklonění -ŭ vykládáno dole v §§ 297–305. Zde jde nám o sklonění -o a měly by se tu uváděti jako příklady a doklady jenom substantiva kmene -o; ale poněvadž, jak právě pověděno, sklonění -ŭ a -o (masc.) splynula a poněvadž tedy tvary sklonění -o se vyskytují také při kmenech -ŭ, budou mezi příklady a doklady následujícími uvozovány také příslušné tvary substantiv kmene -ŭ.
Kromě novotvarů s koncovkami ze sklonění -ŭ přibývají také novotvary ustrojené podle sklonění jiných; záhy zejména novotvary podle sklonění -ĭ, na př. pl. nom. vlcie, pl. lok. chlapech, instr. šatmi atd.; – podle sklonění souhláskového pl. nom. pohané atp.; – pak podle sklonění -a, na př. pl. lok. zvonečkách, pl. instr. poprslkami atp.
25. Sing. nom. chlap, dub.
1. Tvary chlap, dub jsou původem svým akk. sing., akkusativy vzaté za nominativy; srov. § 7. Byl tedy kdysi a u neživotných dosud jest sg. nom. = sg. akk., na př. dub.
V češtině historické pak trvají tyto tvary od dob nejstarších a jsou pravidlem dosud; změny, které se tu staly, jsou nepatrné a nikoli tvaroslovné.
2. Místo nom. bývá vok., změnou syntaktickou. V BartD. 178 čte se, že na otázku jak je ti (= jak ti říkají)? bývá odpověď: Jane, Josefe, Marýno, Rozáro (podluž. a slov.). Tu odpovídající rozuměl původně, že v oslovení bývá takto nazýván, tedy vok. Jane! atd.; ale zároveň stávají se tu tvary Jane atd. zástupci nominativu, a takovým způsobem dostaly se vokativy na místo nominativů také jinde.
3. Dialekticky vyskytují se také nominativy -o, na př. Jano, Jurko, strýko, šohajko BartD. 37 (lip.) a 41 (hroz.). Jsou to hypokoristické tvary místo Jan atd., tedy vlastně rozdílné kmeny: k Jan přiděláno v řeči laskající Jano atd., jako jsou příjmení Janko vedle Janek, Zitko v. Zítek, Jirásko v. Jirásek, Jiříčko v. Jiříček atd. Srov. srbch. Rastьko (Rastislav). Drago a j. Daničić, Istor. obl. 6, Mirko, orlo, tute orlo s gavranom se bije Mikl. III.² 207.
26. Sing. vok. chlape, dube; junochu.
1. Koncovka náležitá jest -e: chlape, dube, bratře, orle, pane, sousede, kate, kose, přijď svátý Duše atd.
