S odchylnou kvantitou: hoſpodynee Ol. 1. Par. 17, 23, snad podle strojené výslovnosti, která samohlásku koncovou ráda dlouží.
Před -e mění se kmenové souhlásky r-, k-, h(g)-, ch- v ř-, č-, ž-, š-. Na př. svatý Criſtoforze ŽKlem. 37ᵇ, svátý Otmarze t. 138ᵃ, nediv sě Kryſtoforze Pass. 360, ſboṙe křesťanský HusPost. 51ᵃ, (ty) Homeře Konáč (1547) 27ᵃ, pane administratoře Let. 805, o hlaupý doktoře Papr. Ob. 30, o Nabuchodonozoře Br. Dan. 3, 16, Baltazaře t. Dan. 4, 6, nč. bratře, Petře, kmotře atd.; – svatý Dominycze ŽKlem. 138ᵃ, zebracze chudý Mast. 410, nemúdrý czlowiecze Pass. 362, Kristuov mučedlnijče Háj. 115ᵃ, ffrantiſſcze t. j. Františče EvOl. 6ᵃ, černý ptáče Erb. Pís. 176, buď sedláče vesel t. 409, pojď pacholče domů t. 413; člověče, hříšníče Us.; dobrý druze t. j. druže Mast. 344, bože Us.; svatý duſſe Mast. 135 a Us., zlý duſſe Pass. 452, hubeny hrzieſſe Hrad. 91ᵇ, blahoslavený Woytieſſe Háj. 115ᵃ, slavný Frydryſſe t. 168ᵃ, mniſſe t. 377ᵃ atd. Odchylkou odtud vzniká a časem se šíří zvyk, neměniti r- v ř-, zejména když i před -r je samohláska a r je tedy mezi dvěma samohláskami; na př. (ty) Homere Konáč (1547) 27ᵃ (tutéž i vok. Homeře), dare, kláštere Nejedlý Gr. 131 a Us. (Nejedlý chce míti také vok. větre, „nicht wětře“), pane Makare Ruská knihovna XII. (překl. Jar. Hrubého) str. 18, pane Vladimíre t. 59, slavný sbore, výbore, pane professore, doktore Us. Souhláska r- zůstává tu nezměněna vlivem pádů jiných, zvláště nom. Stejným vlivem zůstává tu v nář. lašském tvrdé n, d, t ve vok. Jane, pane, žide, hade BartD. 105 a 106, kate, płote (Bart.), bez vlivu toho bylo by zde dialekticky náležité -ňe, -ďe, -ťe.
2. Vedle -e vyskytuje se záhy koncovka -u, přejatá ze sklonění ŭ-kmenův, zejména po souhláskách hrdelných. Kmeny -ŭ měly vůbec značný vliv na sklonění kmenův -o. Ve vok. s kmenovou souhláskou hrdelnou byla pro přijetí koncovky -u příčina zvláštní ještě ta, že tu pak nebylo třeba souhlásku měniti. Na př. (ty) yunochu Jid. 72, pomoczniku mój ŽKlem. 44ᵃ, pomocznyku ŽWittb. 18, 15 a j., otczyku Pass. 342, naſilnyku t. 336, hlédaj knyezku DalC. 21, kmoſku neroď tolik blésti t. 34, ſynaczku Pass. 313, pane Duchku KolČČ. 98ᵃ (1548) atd.; nč. zlý vrahu, milý hochu, pane strýčku Us. a Dobr. Lehrg.2 170; služebníku, pacholku v. -če Dobr. t.; dial. -o: milé šohajko Suš. 559 (han.) atd.
O dial. vok. lesi, obrazu v. doleji § 48 č. 7.
3. Za vok. bývá nom.: bratr, toť bych mohl otplatiti DalH. 30, DalC. t.; proši, bratr, daj mi pokánie Hrad. 110ᵃ; bratr, vyňmi suk EvSeitst. Luk. 6, 42; co si, Heřman, co si smutný Suš. 82, na tebe, sivý sokol t. 383; pane doktor, pane soused, pane kmotr Us. To však jsou odchylky syntaktické, nikoli tvaroslovné, a bude o nich řeč ve skladbě.
