tedy býti vzorem pro pl.gen. jejich a jiné tvary s jej-, které teprve později vznikaly. Když však tvarů těchto, jejich atd., nelze vykládati analogií z *jejú, tedy není ten výklad ani pro sg. akk. jej, sg. gen. fem. jejie atd. pravdě podobný, a je tedy vůbec třeba výkladu jiného. A ten jest: v tvarech, které mají jej- místo j-, jest je- přidáno analogií podle gen. jeho-'ho a dat. jemu-'mu; tvary ’ho, ’mu jsou v č. od pradávna; když pak se říkalo ’ho, ’mu a vedle toho též jeho, jemu, mohlo snadně vedle jь také jejь, vedle jie také jejie, vedle jich také jejich atd. vznikati.
V du.gen. lok. jest jeju stsl. a psl., a jest také stčeské jejú atd. Toto stč. jejú mohlo by býti dochováno z psl.; ale vzhledem k tomu, že v stč. jest vedle jejú atd. častěji jú atd., že se nezachovalo také našejú, nýbrž jen našú atd., a že analogické přidávání slabiky je- je dosvědčeno v tolika jiných tvarech tohoto zájmena, mám také du. gen. lok. jú atd. za tvar český starší, a jejú atd. za tvar pozdější, vzniklý z onoho analogickým přidáním slabiky je-.
Tvar akk. jej mohl by se také vykládati z *jь-jь, jako tet vzniklo ze zdvojeného tъ-tъ; ale z příčiny právě dotčené, že totiž analogické přidávání slabiky je- v tolika jiných tvarech tohoto zájmena je dosvědčeno, vysvětluje se také jej nejpodobněji z je-j(ь).
Zájmeno jь, ja, je jest významem svým vlastně demonstrativum, a význam ten se v něm poněkud vždycky udržuje. Krom toho béře se jednak za zájmeno osoby třetí, a to v pádech krom nominativův, jednak za relativum, a ve významu tom zvláště usadily se tvary jeho s enklitickým že. Relativum jen-že bývá v jazyku starém také ve funkci přívlastkové, na př. ježto město, pro ňežto zahanbenie atp.; v jazyku pozdějším nikoli. Sklonění jest ovšem stejné, budiž význam a syntaktický usus kterýkoliv. Z tvarů relativních některé ustrnuly jako relativa absoluta; zejména jenž a jež(to), znamenající potom nejen qui a quod, ale relativum vůbec.
Po předložce mění se j- v ň-, čehož původ a výklad v. I. str. 377 a 378. Analogií bývá pak ň- místo j- také ve výrazích bez předložky, a to zejména v instrumentalech, na př. když sem ním (kašlem) sužována byla ŽerKat. 73, aby ním (mečem) bil národy BílA. 23, že jsem vás ní (odpovědí) tak dlouho zdržela ŽerKat. 180, registra nimiž se ten dvůr řídí KolEE. 306ᵃ (1660), nebude nj pohrzeti Beck. 2, 283, nechlub se njmi (dětmi) t. 3, 116, byšte ráčili mne nimi (penězi) spokojiti ŽerKat. 86 aj., častěji od XVII stol.; v nč. ob. toho není, poněvadž tu místo instrumentalu prostého bývá předložkový, a Us. spis. toho nedopouští.
Místo ňe-, gen. do-ňeho, dat. k-ňemu, lok. v-ňem atp., psáno pravopisem pozdějším a nč. ně-, do-něho atd.
V nář. lhot. (mor.) a místy i jinde je všeliké ň změněno n, srov. I. str. 372; je tu tedy i gen. do-neho, fem. do-ný atd.
397.
