Část třetí.
Skloňování složené ).
434. Slovanština má vedle skloňování jmenného a zájmenného také skloňování složené, jež při adjektivech kmene -o (-jo, -ьjo, masc. a neutr.), -a (-ja, -ьja, fem.) se vyvinulo. Za jistých okolností syntaktických – celkem tehdy, kdy v řečtině a v jazycích románských a germánských při adjektivu bývá člen – vytýkalo a určovalo se adjektivum tvaru jmenného demonstrativem jь, ja, je, které jako postpositní člen enkliticky k němu se připojovalo a ovšem v pádě, rodě a čísle s ním se shodovalo. Na př. k adjektivu sing. nom. akk. masc. dobrъ připojovalo se demonstrativum sing. nom. akk. masc. jь, a bylo tedy dobrъ jь; podobně k nom. akk. neutr. dobro připojovalo se příslušné demonstrativum je, a bylo dobro je; k sing. nom. fem. dobra připojovalo se ja, a bylo dobra ja; a tak byl také sing. gen. masc. neutr. dobra jego, dat. masc. neutr. dobru jemu atd. Z výrazů těchto vyvinuly se časem rozmanitými změnami tvary zvláštní, od tvarů sklonění jmenného rozdílné a tvary ty nazývají se tvary sklonění složeného i tvoří – proti jmennému skloňování těchto adjektiv, vyloženému v §§ 231 až 295 – jejich skloňování složené: psl. (a stsl.) sg. nom. masc. dobrъjь, gen. dobrajego, dat. dobrujemu atd., č. dobrý, dobrého, dobrému atd.
Výrazy složené z adjektiva tvaru jmenného a z postpositního členu, tedy výrazy toho způsobu, jako jsou dobrъ jь, dobra ja, dobro je, dobra jego, dobru jemu atp., byly ve slovanštině zajisté ve všech pádech, číslech a rodech; bylať příčina jejich syntaktická a ta působila stejným právem a stejnou mocí pro všecky pády, pro všecka čísla a pro všecky rody. Srov. Lesk. Declin. 132 sl. Bylo tedy v praslovanštině na př. v sing. nom. akk. dobro je mêsto, gen. dobra jego mêsta, dat. dobru jemu mêstu, lok. dobrê jemь mêstê, … du. nom. akk. dobrê ji mêstê, . . . plur. nom. akk. dobra ja mêsta, gen. dobrъ jichъ mêstъ, dat. dobromъ jimъ mêstomъ, lok. dobrêchъ jichъ mêstêch, instr. dobry jimi mêsty atp. –
