čijej t., Hatt. slc. 97, do čijej (stáje) Duš. 430 (slc.); – dat. čijemu, čijej Hatt. slc. 97; – lok. čijem, čijej t.; – instr. fem. čijú, laš. čijum BartD. 121; – plur. čije, čije sú to koně Suš. 254, čijé to húsky Duš. 430 (slc.). – Tvary tyto upomínají na stsl. čij- z čьj- a jsou na pohled starožitné, ale v skutku původu pozdního.
2. Místo „chlapec Novákův;“ říká se „chlapec Novákových“, a podle toho také dial.: čich je to chlapec, nečich dům BartD. 2, 173 (han., blansk.). K tomuto gen. čích přivěšují se pak koncovky gen. -ho a dat. -mu a říká se: vod čichho chlapca, čichmo chlapcovi t.; srov. pl. gen. jejich a z toho jejichho, jejichmu v § 402.
3. Vedle skloňovaného její bratr, gen. jejího bratra, dat. jejímu bratru atd. vyskýtá se jako zvláštnost u některých spisovatelův i neskloňované: její bratr, její bratra, její bratru atd., v. § 403. Tento zvláštní způsob přenáší se pak také sem a píše se chybně na př. pl. lok. čí m.čích, v čí ňadrech atp.; v jazyku ob. chyb takových není.
13. sь, sen.
419. Kmen zájmena tohoto je sь-, = lit. ši-, lat. ki- v cis, citer, germ. hi- v got. dat. himma huic, adv. hi-drē huc atd., tedy z pův. kʼi-; srov. Brugm. I, 36 a j. Je to tedy zájmeno kmene -ĭ, srov. t. II, 684 a Lesk. Declin. 110.
Kmen ten jeví se v sing. nom. akk. masc. sь. Na pohled mohlo by se zdáti, že sь je kmene -jo a podle vzoru jь; ale tu by musilo býti šь, ze *sjь.
Z kmene -ĭ jest bezpochyby také plur. nom. akk. neutr. stsl. si haec, z pův. kʼī; srov. Brugm. II, 684.
Naproti tomu stejně znící sg. nom. fem. stsl. si vysvětluje se jako jmenný sg. nom. prorokyni, nesúci, nesši, bohatějši, v. nahoře §§ 7, 171, 263, 270, 275.
Z pádů jiných shoduje se většina se vzorem jь; zejména shodují se v češtině sg. nom. akk. neutr. se a je, sg. gen. masc. neutr. sego a jego, fem. sie a jie, dat. masc. neutr. semu a jemu, lok. sem a jem, dat. lok. fem. sí, siej a jí, jiej, instr. sím, śú a jím, jú, du. dat. instr. sima a jima, plur. nom. masc. si a ji, gen. lok. sich a jich, dat. sim a jim a instr. simi a jimi. Vyložiti, kterak ze kmene sь- se stalo se- (v se, sego atd.), vlastněji řečeno, kterak z kʼĭ- se stalo kʼe-, není lze; a proto nezbývá výklad jiný, než že tvary se- se vyvinuly analogií podle vzoru jь: sg. nom. akk. neutr. se podle je, gen. masc. neutr. seho psl. sego podle jego atd. A stejným způsobem, analogií, vykládati lze také tvary si-, na př. sg. instr. sím stsl. simь, du. dat. instr. sima, pl. gen. lok. sich stsl. sichъ atd., ačkoliv tu snad mohl bývati vznik také jiný; jistoty se tu dobrati nelze, poněvadž
