původem zájmenné tvary do druhu složených. – Časem pak pronikají ještě jiné stejnosti se skloněním složeným: když totiž koncovka tvaru zájmenného se shoduje kvalitou znění s koncovkou příslušného pádu složeného a liší se jen kvantitou, ruší a vyrovnává se tento rozdíl zdloužením a na př. gen. našeho mění se v našého podle dobrého, dat. našemu v našému podle dobrému atd. A totéž děje se novotvarům mojeho atd., jež se mění v mojého atd. Tvary našého, rnojého atd. shodují se se vzorem skloňování složeného dobrý. Vedle nich jsou tvary našího, mojího atd., shodné zase se vzorem pěší, na př. v nář. stjick. jest oboje vedle sebe BartD. 90; tu mohlo -ího atd. nastati zúžením z -ého atd., a také přímo následováním vzoru pěší.
Na příkladě našého-našího atd. je zároveň viděti, že tvar dialektický lze mnohdy dvojako vykládati, jednak změnami hláskovými, jednak napodobením a novotvořením; který výklad kdy je správný, bývá nesnadno rozhodnouti.
7. V sing. nom. (akk.) masc. přistupuje často přívěsek -nъ: č. ten z tъ-nъ – nikoli z tьnъ, jak svědčí pol. ten a hluž. tón –, onen z onъ-nъ, jen z jь-nъ, sen ze sь-nъ, podle toho pak i všechen, veškeren atp., slc. ktoren se utvořilo. Původ tohoto -nъ je temný.
Neutra mají u kmenů měkkých -e, přehláskou z doby psl.; dial. je však -o: mojo, tvojo, svojo, našo, vašo, dvojo, trojo, obojo BartD. 84 (stjick.), t. 99 (laš.) a j., přehláska zrušena podle to atd.
8. V sing. gen. masc. neutr. bývá -o odsuto a tedy -h’ místo -ho; na př. s toh jejie hradu Pass. 627, tochto meſſicza nebo tochto roku OlMüllB. 619, mně geh vlastniej mateři Pass. 244, nad nebesa slova geh KřižB. 102ᵇ z tweh národa PassKlem. 78ᵃ, naſſeh spasitele Pass. 60, uzřěchva gednoh t. 213 atd., nč. dial. tohto Duš. 417 atd., t. j. toh’, tochto m. toh’to, je h’, tvéh’, našeh’, jednoh’ m. toho atd. Podobně vyskýtá se -h’ m. -ho také ve sklonění složeném, na př. ducha ſwateh Pass. 22 a j.; srov. I. str. 250 a zde § 437, a také luž-srb. toh, joh m. spisovného toho, jeho Pfuhl 64 a 66, twojoh młodoh pana Haupt-Smoleŕ Pjesničky 1841, I. 92, a srbch. tog dobrog v. toga dobroga.
9. Proti sing. gen. fem. té, jie byl sing. dat. lok. fem. téj a jiej, jí. Rozdíl mezi tvary gen. té, jie a dat. lok. téj, jiej byl tu v koncovém -j, které v dat. lok. bylo, v gen. nebylo. Že rozdíl tento v jazyku českém skutečně byl, toho důkazem jsou doklady: v textech do poč. XV stol. nalézá se z pravidla, ano v některých, na př. v Pass. Star., Modl., Hrad., Štít. ř., AlxV. a j. skoro bez výjimky gen. té, jie, a naproti tomu dat. lok. téj, jiej (nebo jí m. jiej). V dat. lok. -j časem odpadá. V době, kdy tato změna se vykonává, jsou pro dat. lok. tvary dvoje: starší téj, jiej, a novější té, jie, oboje s platností stejnou pro dat. lok.; v tom pak jest psychologický podnět, aby se tvary té a téj, jie a jiej identifikovaly vůbec,aby
