dosvědčují rýmy, že tu bylo -í již ve složení původním, jež je starší než citovaný rukopis; je tu tedy dosvědčena koncovka -í vlastní a původní.
Táž koncovka je dochována v nářečích, ve kterých přehláska u-i nepronikla a kde tedy je sg. lok. znamení a naproti tomu na př. sg. dat. znameňú. Tak jest zejména v nář. hroz. ve zboží proti dat. zbožju BartD. 42, břez. ve zboží proti dat. zbožiu t. 44, slc. znamení proti dat. znameniu.
2. Koncovka -ú je podle ŭ-kmenův. Vyskytuje se záhy a mění se dále v -iú a -í; poslední tato obměna -í je znění ovšem téhož, jako koncovka původní -í, ale původu je podružného. Příklady: na ſkoncienu t. j. skončěňú ŽGloss. 139, 12, wſtawenu t. j. v ustaveňú in testamento t. 43, 18, pokolenu in generatione t. 144, 13, u wiſtu in profectione t. 104, 38, w gednomyſlu t. 54, 15, uſtawanyu t. j. ustávaniú in deficiendo t. 141, 4, u-oprawanyu in directione t. 118, 7, w roſirzenyu t. 118, 45, ue ſnimanyu t. 101, 23, w uczinenyu t. 91, 5, u wyrbyu t. 136, 2; o svém ſpaſenu Túl. 24ᵃ, we bdienu t. 25ᵇ; w czielowanyu ApŠ. 58, po j’ho zzbosĭu Pil. d, w zzbosĭu Jid. 126; u miloſirdu tvém ŽMus. Moys. 12; w hinutyu ŽKlem. 141, 4, w bezcieſtiu t. 106, 4, u mnoſtwiu t. 5, 8, w rozliucenyu t. 6, 2 a j., u pozehnani t. 20, 4, w obizenſtwi t. 77, 25 (ŽKlem. většinou -iú); w ſpaſſenu tvém t. j. spaseňú ŽWittb. Ann. 1, w ſpaſenyu t. 32, 17, w myloſirdy tvém t. 30, 17 atd., v témž textě všecky tři fase této koncovky; w nabozenſtwyu DalC. 26, w nabozenſtwy t. 27, w pyty t. 9; w tom czlowieczſtwiu Hrad. 57ᵃ, w bozſtwi t. atd.; na wydyeny, na ſlyſſeny, na dotczeny, na chozeny Alb. 10ᵇ atd., o tom pozwanij Štít. ř. 3ᵃ, u vláštiem ochotenſtwij t. 7ᵃ a j., u weſſelyy v našem Pror. 48ᵇ na velikém pohorzýj t. 22ᵇ atd.; po prošlé přehlásce u-i z pravidla -í, znamení atd. Toto pak -í splývá se starou, původní koncovkou -í, jež se parallelně vedle novotvarého -ú, -iú stále držela.
V některých nářečích východních udrželo se -ú; na př. v zelú, v staveňú, v bořú BartD. 20 (zlin.), v obilú, v bořú t. 53 (dol.), v zelú, ve staveňú t. 81 (hran.), v podezřeňú, v zelú n. zélu, v Mezříču t. 84, 85 a 89 (stjic.), v psaňu t. 114 (laš.); – v han. je obměněno v -ó, na př. znameňó chrom. 270, králostvjó Btch. 267, na tureckém pomezó Suš. 124, po hlídnuťó t.; – v nář. keleck. je změněno v -ou, v zelou, v Mezřejčou BartD. 92, – a v stjick. je za ně zvratnou analogií -úm, dubům t. 88 (srov. zde výše sing. dat. -úm).
3. Zvratnou analogií bývá -ie místo -í; na př. po buožiem vmuczenye Pass. 68 (část mladší), v-pokanyė Modl. 93ᵇ (s opravnou tečkou), v mém kazanye EvVíd. Jan. 8, 31, we ſpanie sděj swé chtěnie NRada 588, v mém vězenie Tand. 65 (z r. 1483), po tvém na nebe wſtupenije Lobk. 116ᵇ, jak o tom we cztenije psáno t. 117ᵃ a j.
4. Analogií pak podle pěší vznikl novotvar -iem, -ím; na př. o pṙíſtíem Kristovu HusPost. 6ᵃ, w przykazanyem ſwem EvOl. 112ᵃ, w bdyenym
