žá[52]číslo strany tiskudáme také pl. nom. kamene; tu se -e nezachovalo; ale zachovalo se zdlouženo v -é v hosté, zeměné atp.; zdloužení stalo se vlivem délky v hostie atp. Toto pak -é máme také v pl. nom. některých substantiv s kmenovým –n, -d, -t. Na př. -né: zeměné, v. § 44 a 45; křestěné, v. t.; všickni pohane t. j. -né Pass. 94, pohane velechu Pass. 345, pohanee Ben. 4. Reg. 17, 15, veselte se pohané Br. Deut. 32, 40 atd., nč. pohané; kaplané Háj. 141ᵇ; haytmane Háj. 360ᵇ, heytmané Ben. 1. Par. 26, 26 a Br. Deut. 20, 5; solnaři a formané Wint. 225 (z r. 1410), naši fformane ChelčP. 229ᵇ, ubrmané Všeh. 363; katané Dobr. Lehrg.².- 172; zydee t. j. židé Pass. 160, 200, 201, mluviechu zijde EvZimn. 20, zyde vylichvie mnoho Štít. uč. 87ᵇ, żydee Ol. 1. Reg. 13, 7. nč. židé Us.; poznajte ſuvſyedee sílu mú Pror. 24ᵃ, ſúſedé Ben. 2. Par. 21, 16, jakž lyſte svědčie Štít. nč. 147ᵃ, jinak nežť lyſte svědčie t. Kromě listé jsou tvary -é v těchto dokladech významu veskrze životného.
V nářečí slovenském jest za -é náležité -ie, židie, pohanie; a z toho pak častější -ia, židia, pohania, srov. Hatt. slc. 68; změna -ie v -ia je tu stejná jako při -ovie, -ovia, v. zde č. 3.
Koncovka -é vyskytuje se v některých nářečích moravských v případech jinde neobyčejných. Souhláska kmenová je při tom dílem tvrdá, na př. hołubé, kohúté BartD. 19 (zlin.), hołubé, jastřabé, chłapé, páné, skokané, komáré t. 67 (val.), Petré (jméno rodinné, plur. z příjmení Petr), Polášké (příjm. Polášek), Šimké (Šimek) t. 138 (břez.),– dílem měkká, na př. hołuḃé, Jakuḃé (z příjmení Jakub), Pavlé (z příjm. Paveł‚ Chumchálé (Chumcháł), Majéřé (Majer) t. 67 (val.), Domoráďé (z příjm. Domorád), Žłtochvosťé (z příjm. Žłtochvost) t. 27 (pomor.), braťé t. 37 (stráň., sg. brat, bratr); k tomu buď také připomenuto, že tutéž i kmeny -jo mívají pl. nom. stejný, na př. kovářé, stołářé, kominářé, motýlé, štyřé koňé t. 67 (val.), kovářé (rodina kovářovic, proti tvaru kováři = řemeslníci ko- vářští), ševcé (r. ševcovic), šenkéřé (r. šenkýřovic) atp. t. 138 (zlin., val. a j.). Mohlo by se zdáti, že tu je dochováno dílem bývalé -ie, dílem bývalé -é, na př. Domoraďé, hołuḃé atp. ze staršího -ie, a chłapé, pané atp. ze staršího -é; tvary Pavlé, Majeřé atp. mohly by se vykládati obojako. Avšak když povážíme, že v oněch nářečích é se neúži, ale -ie jest zúženo v -í, zlin. a val. psání BartD. 19 a 68 atd., že by tedy také za staré hołubie, konie atd. bylo holubí, koní atd., a když povážíme dále, že také jo-kmeny mají tu stejné -é, kovářé atd., přikloníme se zajisté k výkladu, že tu máme všude jednostejné tvary -é. Vyvinuly se asi takto: koncovka -é dochovala se z doby staré do jisté doby novější ve tvarech hosté, židé, zemané, pohané atp.; podle vzoru host-hosté, žid-židé atp. tvořil se pak nom. pl. mechanicky tím, že se k nom. sg. přidávala koncovka -é, a tak vznikly tvary hołub-hołubé, pán-páné, kohút-kohúté, komár-komáré atd., a rovněž tak kovář-kovářé, kóň-koňé atd.; často bral se však za základ
![[52]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00054.jpg){kind=link}