[42]číslo strany tisku445ᵃ (1636), při ſaudie t. 401 (1651) a o Saudu t. 446ᵃ (1664), při Saudu t. 448ᵃ (1669); – v světě a po světu v. nahoře;– po ſtytye DalC. 22, na ſczytye t. 73, nč. -ě i -u;– w zakonie ŽWittb. 1, 2 a w zakonu t. 77, 10;– w zwuczie ŽWittb. 150, 3, nč. ve zvuku;– při s. Jakubie KolČČ. 43ᵇ (1544) a o s. Jakubu t. 147ᵇ (1553), po ſwietim Witie t. 402ᵇ (1577) a po sm Wijthu t. 208ᵇ (1554), při s. Hawle t. 15ᵃ (1542) a při sch Petru a Pawlu t. 130ᵃ (1550) atd.
Srov. sg. lok. městě a městu v § 83, a dále sg. oráči a oráču § 58, moři a mořu § 102 atd.
4. Novotvar -u šíři se časem a přibývá ho víc a více. Šíří se dříve a rychleji u jmen neživotných než u životných; v Alx. mají životná jen -ě, na př. na welbludye AlxH. 2, 34, po bozye AlxV. 321 atd. V ŽGloss. je 5 příkladů s -ě a 8 s -u; oboje jsou uvedeny nahoře. V některých starých textech jiných je podle výkazu V. Vondrákova 1. c. poměr tento (ovšem s pominutím o-kmenů středních a kmenů -ŭ): v ApD. 3 -ě a žádné –u; v ApD. 2 -ě a 3 -u; v Túl. 4 -ě a 1 –u; v Jid. 4 -ě a 1 –u; v Alx. 66 -ě a 22 -u; v Rožmb. 37 -ě a 2 -u; v Mast. 9 -ě a 2 -u; v ŽWittb. 96 -ě a 84 -u; v Hrad. 73 -ě a 33 -u. Pravidlo nějakou důslednou zásadou řízené se tu ovšem nejeví, nýbrž spíše jakási volnost a kolísání; vidí se to zvláště, když hledíme na texty ŽWittb., Hrad. a Rožmb., jež si jsou stářím velmi blízké: v prvém je tvarů -u bezmála tolik co -ě, v druhém jich není ani polovice, a v třetím jen 2 proti 37. Také toho příklady se vyskytují, že jazyk pozdější má -ě, kde usus starší měl pravidlem -u nebo také -u; tak říkáme po-svétě za stč. po světu, za bývalé v-lesě a v-lesu říká se jen v-lese,za býv. v časě a v-času skoro jen v-čase atd.
5. Výsledek vývoje tuto vypsaného je stav dnešní. Kolísání mezi -ě (e) a -u trvá namnoze dosud, ale většinou ustálil se jazyk na jistém zvyku a říká se na př. v-kostele a nikoli v-kostelu, v-lednu a nikoliv ledně, na-počátku a nikoli na počátce, v Táboře a nikoli v-Táboru atd.
Usus spisovný popisuje Dobrovský v Lehrg. 2 170 sl. Popis jeho, doplněn některými podrobnostmi a poněkud obměněn, jest tento: A) jména životná mají -u (o koncovce -ovi v. číslo násl.), na př. o Bohu, člověku sousedu, hadu, ptáku, po poslu, při pánu, na oslu atd.; legenda o sv. Petru, čtení o sv. Václavu atd.;– B) jména neživotná mají 1. dílem -ě i –u, na př. na dubě i na dubu, v chrámě a o chrámu, v plotě a při plotu, a podobně při subst. čbán, svícen, klín, hlad atd.;– 2. dílem bývá z pravidla -ě; to bývá zejména a) při jménech místních na př. v Jičíně, v Táboře, ve Lvově, v Petrohradě atd.; jména místní, která jsou zároveň appellativa, mívají tu koncovku -ě, tu -u, na př. v Brodě i o Českém Brodu, v Mostě i Mostu, v Novém Sadě i v Novém Sadu atd.; ale koncovka –ě dostává tu víc a více převahy a říká se na př. z pravidla
![[42]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00044.jpg){kind=link}