[34]číslo strany tiskuindex I a z ryſmburgku t. 94ᵃ (1548), z Ebergku t. 4ᵃ (1557), z Gerſſtorffu t. 1ᵃ (1541), z ſſtamffeldu t. 42ᵃ (1544), do Wircpurku VelKal. 282, z Habſſpurku t. index R, z Sſwarcpurku t. 34 atd.
Novotvarý gen. -u má tedy doklady již v textech nejstarších, jak ukazují příklady právě uvedené ze ŽGloss., ApD, ApŠ., LMar., Jid.. DalH., DeskDE. atd. Časem pak šíří se tvar ten víc a více. Jak to šíření postupuje, o tom poučují některá data statistická: v ŽGloss. je z pravidla -a (13krát) a jen 2krát –u; v AlxH., AlxB., AlxBM. a AlxM. jest poměr -a: -u asi jako 4:1; jiné texty prohlédl v té příčině V. Vondrák v Listech filol. 1885 str. 253 a násl.: nepočítaje tvarův, které jsou vždycky s -u (domu, medu, vrchu, kmene -ŭ) anebo vždycky s -a (života, rybníka), nalezl, že v AlxV. je 62krát –a proti 20 -u, v Kat. asi 70 -a proti 40 -u, Žwittb. asi 70 -a proti 60 -u, v Hrad. 55 -a proti 51 -u, v NRadě 11 –a proti 7 -u atd.; a úhrnem shledal: že novotvarý tento genitiv od skrovných začátků, dosvědčených již ve XIII stol., postupuje a šíří se tak, že v I. pol. XIV stol. jest již dosti hojný, ale přece ještě v menšině proti gen -a; že v pol. XIV jsou tvary -u a -a asi na rovni; že na sklonku XIV má tvar -u již převahu; v I. pol. XV pak že jest -a již řídké, a asi od pol. XV že v užívání obojích tvarů těchto bezmála již tentýž usus, jako ve spisovném jazyku nynějším. Genitivy s -u, doložené ze XIII a poč. XIV stol., jsou skoro vesměs dvou- slabičné, tedy z nominativů jednoslabičných; to je svědectvím, že tu byly vzorem kmeny –ŭ, jejichž genitivy jsou též 2slab. a nominativy jednoslabičné.
Koncovka –u se tedy během času množí; ale přece vyskytují se také doklady, kde naopak v době staršíbyl gen. -u a v novější jest -a. Na př. v stč. byl vedle gen. lesa též gen. lesu (doklady viz nahoře), a v nč. je pravidlem zase lesa; byl gen. čtvrtku, zeleného čtwrtku Háj. 130ᵇ, do cžtwrtku příštího t. 384ᵃ, a jest čtvrtka; byly genitivy Náchodu, Římu, Rejnu atd., a nyní jsou místo nich v obyčeji tvary -a. Tu tedy během času koncovka -a se zase vracela, jazyk nový má koncovku starožitnější, než je v uvedených dokladech starých.
Říkáme z-prostředka a též z-prostředku atp., ve významu stejném. Ale případu takových jest nemnoho; většinou ustálil se usus, aby byla koncovka buď -a, buď -u, a nikoli libovolné kolísání mezi -a a -u. Mnohdy vidí se, že rozdílná koncovka -a, -u téhož substantiva souvisí s rozdílným spojením syntaktickým anebo s rozdílným významem jeho. Na př. říkáme: půl-roku, krásného-snu, nerada bych mu snu rušila Suš. 237, malého- koutu atp., ale do-roka, ze-sna, z-kouta do-kouta atd., t. j. táž substantiva, která jindy mívají gen. -u, mají ve spojení s předložkou koncovku –a;– podobně říkáme: jednoho kusu, pracovati od kusu atd., ale ve rčení ustáleném je kusa, na př. nemá kusa rozumu atd.;– říkáme: tvrdého-
![[34]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00036.jpg){kind=link}