[261]číslo strany tiskuKmeny substantivni –o, -a rozdělili jsme za příčinou skloňování ve kmeny tvrdé -o, -a a měkké -jo, -ja a –ьjo, -ьja, v. § 5. Ze stejné příčiny dělíme taktéž kmeny adjektivní sem patřící a rozeznáváme jmenné skloňování
1. adjektiv tvrdých kmene -o, -a, vzoru dobr, dobra, dobro;
2. adjektiv kmene -jo, -ja, vzoru pěš, pěšě, pěše;
3. adjektiv kmene -ьjo, -ьja, vzoru boží, božie, božie.
Skloňování jednotlivých těchto vzorů je stejné, jako vlastní skloňování parallelních vzorů substantivních: masc. dobr skloňuje se jako chlap (dub), fem. pěšě jako dušě, neutr. božie jako znamenie atd. V skloňování substantiv rozmohly se velikou měrou rozmanité novotvary; ve jmenném skloňování adjektiv je novotvarů těch poměrně málo, proto je skloňování toto prostější než ono. Za to přibylo zde historické mluvnici úkolu na straně jiné. Skloňování substantiv je totiž volné, z pravidla každé substantivum má své tvary pro všecky pády a všecka čísla; naproti tomu jest jmenné skloňování adjektiv rozmanitě omezeno: ten druh adjektiv je ho více schopen a jiný méně, v některém pádě je ho více a v jiném méně, a v době staré je hojnější nežli v nové. Historická mluvnice jazyka českého hledí k této věci dílem ve skladbě, dílem v tvarosloví; v tvarosloví zejména vyšetřuje a ukazuje, jaké tu bývají hranice vytčeného omezení a kterak se postupem z doby staré do nové mění.
Podle nestejné schopnosti ke skloňování tomuto druží se adjektiva sem patřící ve skupení, různá tím, že sklonění jmenného je tu více tu méně; krom toho nalézá se, že kmeny skupení téhož jsou příbuzny i významem; a z obou těch příčin odporoučí se, pozorovati toto skloňování v každém z nalezených skupení zvláště.
V textech starších, kde kvantita není důsledně označována, možno psané na př. dobra (sg. nom. fem. a pl. nom. ak. neutr.) bráti za -a i za -á atd. V případech takových poučuje nás známý usus starého jazyka; na př. říkalo se velika noc (= hod velikonoční), gen. veliky noci, dat. lok. velicě noci atd. Jindy řídíme se parallelními tvary zřetelnými: kdyby na př. ve rčení jinak stejném bylo masc. dobr a neutr. -o, tedy béřeme i psané dobra za tvar jmenný –a a nikoli za -á. To platí také o pěšě a pěšie atp. A stejné pravidlo platí také v jazyku nynějším, když pravíme a píšeme: sestra je zdráva, nemocna, jako též pravíme a píšeme; bratr je zdráv, nemocen, dítě je zdrávo, nemocno atd.; a naproti tomu pravíme a píšeme: noc byla černá, a nikoli černa, poněvadž pravíme: uhel je černý, a nemůžeme říci: uhel je čern; odchylný odtud výklad některých theoretiků novodobých a souhlasný s ním usus – noc byla černa, hlava starcova je bíla atp.– jsou nesprávné, srov. § 261.
![[261]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00263.jpg){kind=link}