[13]číslo strany tiskuKmeny -o mají ve slovanštině lok. -ê, stsl. rabê, mêstê, č. chlapě, městě atd. Koncovka -ê č. -ě neshoduje se se žádaným -o-i; je tu tedy analogie podle lok. rybê č. rybě, srov. Jagić v Arch. 10, 191. To je u kmenů těchto tvrdých. U měkkých je koncovka -i, pravidelná střídnice za -ê kmenů tvrdých: orači, moŕi atd.
Kmeny -a, pův. -ā. S příponou pádovou jest koncovka -ā-i̭, z čehož je pravidelná koncovka slov. -ê, psl. rybê, č. rybě atd. U kmenů měk-kých jest opět pravidelná střídnice -i, duši atd.
Kmeny -ŭ mají lok. bez přípony pádové, jenom koncovka kmenová je stupňována; na př. skr. sūnāu ze sūnēu. V slovanském lok.synu jest koncovka -u z kmene stupňovaného -eŭ.
Kmeny -ū mají v slovanštině lokal dvojí: -e v několika starožitných dokladech stsl., ljubъve, crьkъve; a -i, stsl. crьkъvi, svekrъvi, č. svekrvi atd. Tvar -e vykládá se tím, že ke kmenu se připojovalo -en (= in); je to tedy tvar s postpositním slovcem určovacím, ale bez přípony pádové. Tvar -i jest podle ĭ-kmenův.
Kmeny -ĭ mají lok. bez přípony, ale koncovku kmenovou stupňovánu v –ēi̭. V skr. agnā in igne je za to -ā = -ē, t. j. -i̭ odsuto. Z koncovky takové lze také vyvoditi lokal slov. -i: stsl. gosti, kosti, č. hosti, kosti atd.
Kmeny souhláskové mají v slovanštině lokal dvojí: -e v několika starožitných dokladech, stsl. kamene, korene, plamene, dьne, vrêmene, nebese, očeše, žrêbęte, otročęte, -desęte, č. ve-dne, na-d(e)sěte; a –i: kameni, rameni, mateři č. mateři atd. Výklad je tu týž, jako nahoře při kmenech -ū.
13. Sing. instr. mívá příponu -a, na př. ve vēd. aśvā z eḱṷā-a, vrkā z ṷl̥ko-a, – nebo příponu -mi v jaz. germ. a batloslov., za kterouž v jazycích ostatních je přípona střídná a původem rozdílná -bhi (srov. I. str. 304 a zde doleji du. dat. instr. a plur. dat. a instr.), na př. lit. sū-nu-mi, nakti-mi, ř. θεó-φτ(v).
Kmeny -o mají v slovanštině instr. dílem -ъmь, dílem -omь (srov. mou rozpravou. Stč. sklonění subst. kmene -o 1886 str. 9, Obl. 57); na př. stsl. rabъmь, mêstъmь a rabomь, mêstomь, č. chlapem, městem (z -ъmь) atd. Oboje jsou novotvary, v nichž dílem přípona -mь, dílem celá koncovka -ъmь je přejata z kmenů jiných.
Kmeny -a = pův. -ā. V stslovanštině je z pravidla instr. –oją, vedle něho někdy též -ą. Tvar -oją jest patrně podle sklonění zájmenného, instr. toją, srov. instr. vēd. aśvā a skr. aśvajā, tento též podle zájm. tajā. Brugm. II. § 276 klade tvar - ą za původní, kdežto Jagić v Arch. I, 440 a Obl. 186 sl. pochybují, že by byl takový tvar obecně slovanský býval. Budiž tomu jakkoli, vždy je tu vysvětliti koncovku -ą, budiž to
![[13]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00015.jpg){kind=link}
