[10]číslo strany tiskuNaproti tomu některé kmeny -ĭ mají koncovku stupňovánu; na př. ze skr. vok. km. avi- = pův. oṷi- je vok. avē, kdež -ē je buď z pův. -ei̭ buď z -oi̭, a stejné stupňování dlužno předpokládati také pro slov. vok. kosti atd.
A rovněž tak mají některé kmeny -ŭ koncovku stupňovánu eṷ nebo -oṷ, jak se to vidí ve vok. skr. sūnō a lit. sūnau a jak to třeba předpokládati také pro slov. vok. synu atd.
Kmeny ostatní nemají pro vok. tvaru vlastního, béře se tu za něj nominativ.
9. Sing. akk. má dílem příponu -m, dílem žádnou.
Při kmenech souhláskových je místo souhlásky -m tak zvaná nasalis sonans -m̥, t. j. podle obyčejného výkladu m slabikotvorné, anebo m s nějakou průvodnou slabou samohláskou, srov. I. str. 17 a 23. Za toto předpokládané -m̥ jsou v jazycích historických různé střídnice, na př. z akk. māter-m̥ je ř. µητες-α lat. matr-em atd. Pro jazyky baltoslovanské je tu patrna střídnice -im, která se změnila do litevštiny v -į, a do slovanštiny ztrátou souhlásky a oslabením samohlásky v -ь, na př. lit. moter-į, slov. mater-ь.
Mužské o-kmeny mají příponu -m, koncovka je tedy -om, na př. ř. λύχον (z -om), lat. lupum (též), lit. viłką (též) atd. Z téhož pův. -om je pravidelné psl. –ъ, vьlkъ, stsl. vlъkъ, chlapъ, č. vlk, chlap atd.
Mužské jo-kmeny mají koncovku -ь, oračь č. oráč atd. Ta vykládána z -jo-m, jako tvrdé-ъ z -o-m. Podle výkladu novějšího (Brugm.II.§ 212) měly kmeny tyto stupen silnější -i̭o, a stupeň slabší -i, srov. lat. nom. Cornelius a Cornelis, akk. Cornelium a Cornelim, lit. nom. žodis slovo gen. žodžo akk. žodį (z -im); v sg. akk. byla koncovka -im, a z té vzniklo slov. -ь. Srov. sg. nom. v § 7.
Střední o-kmeny mají touž koncovku přejatou, jako v sing. nom.; tedy psl. mêsto č. město, moŕe č. moře atd.
Kmeny -ā maji příponu -m, koncovka je tedy -ām, na př. ř. χώϱάv lat. equam, skr. aśvām, lit. ranką atd. Z toho je psl. -ą: stsl. rąką, rybą, dušą, mlъniją, sądiją atd., č. –u: ruku, rybu, vládyku, dušu, panošu, paňú suďú atd.
Kmeny -ŭ mají příponu -m, koncovka tedy jest -ŭm; na př. lit. sūnu, skr. sūnum atd., pův. sūnu-m. Do slovanštiny je z toho pravidelné -ъ, psl. a stsl. synъ, č. syn-
Kmeny -ū mají touž příponu -m a koncovka je tedy -ūm, srov. lat. socrūm. Pro slovanštinu by z toho bylo -y, zachované snad v stsl. akk. ljuby ve rčení: ljuby tvoriti, ljuby dêjati adulterum esse. Obyčejná koncovka je však -ъvь, stsl. svekrъvь, č. svekrev. Ta pokládána za novotvar, podle ī-kmenů. Podle výkladu novějšího (Brugm. II. § 217) jest -ъv-ь
![[10]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00012.jpg){kind=link}
