gen. -y, Oxford gen. -u atd., ale i snaha, nevnucovati skloňování českého jménům, která ho schopna nejsou; proto bylo vždy a dosud jest v jazyku spisovném i obecném tolik příkladů sem hledících. Praktické pravidlo, které z toho vyplývá, jest: skloňujeme, co se snadno skloňovati dá anebo co se podle ustáleného již zvyku skloňuje; všecko jiné necháváme neskloňováno. Jiného mínění jest V. Svoboda ve spise Skloňování cizích jmen v češtině (1887).
481. Někdy přejata jsou slova cizí, která v jazyku svém nejsou nominativy, nýbrž tvary nebo výrazy nějaké vůbec jiné; na př. lat. plur. dat. omnibus, inf. recepisse, indik. credo, konj. oremus atp. Slova ta skloňují se, když jsou ustálenými názvy předmětův a tedy v pravdě jména. Na př. omnibus (povoz) gen. omnibusu atd.; recepiss (listina, stvrzenka) gen. -u atd. masc., předtím také fem.: jistou recepissi dáti ŽerKat. 214; Oremus (příjmení osobní) gen. Jíry Oremusa TomP. 8, 68, pl. u Oremusů tamt. – Jindy slovo sem patřící nebývá názvem předmětu, nýbrž jen jakousi známkou, na př. credo (= ta část mše, která se začíná slovem credo a jejíž tedy známkou toto slovo jest); v tom případě se neskloňuje. Na př. vykropování při asperges TomP. 6, 15, po prvním oremus, od credo do ite-missa-est, při kyrie atp. Us. – Někdy však pojetí a usus se kolísají a praví se na př. credo gen. od credo i od creda, rorate instr. před rorate i před roratem atd.
