a řadí se k tomu vzoru, ke kterému dílem zněním koncovky, dílem původem jejím se hlásí, dílem kam je zvyk klade.
474. U jmen slovanských rozhodují koncovky; ty jsou střídnice příslušných koncovek českých, a jméno jinoslovanské, přejato do kontextu českého, zachovává tvar svůj v nominativě, ale v pádech ostatních skloňuje se tak, jako by mělo střídnou koncovku českou. Na př pol. Mickiewicz skloňuje se podle vz. oráč, – srbchorv. Ljubiša podle vz. panošě (n. Píša, v. § 198 č. 3), – pol. a jihoslov. -ki, -ski atp., rus. -kij, -skij atd. jako dobrý, na př. pol. Krasicki gen. Krasického, chorv. Rački gen. Račkého atd., – rusk. -oj jako dobrý, na př. Tolstoj gen. Tolstého, – jihoslov. a ruské -ov, -ev, -in jako králův a matčin (ale i instr. sg. -ovem, -inem, pl. gen. -ovů, -inů atd., na př. Kostomarovem, Miladinovem, Karamzinem atd., srov. § 244 č. 1), – sln. a chorv. Valjavec gen. -vce, srbchorv. Kurelac gen -lce, Šabac gen. -bce, – mrus. Vovčok (vysl voučok, vlček) gen. Vovčka (vysl. voučka) atd.
475. U jmen jiných rozhoduje vedle znění koncovky velikou měrou zvyk, který se vyvinul v praxi, v níž se jeví často vliv mluvnice cizí, někdy též umělé zasahování theoretikův. To platí zvláště o jménech latinských a řeckých, jakož i o hojných jménech jiných, která prostředím řeckým a zvláště latinským do češtiny se dostala. Jména tato, z latiny a řečtiny přejatá, dlužno vzíti v úvahu zvláštní, poněvadž se v jazyku českém vyskytují od pradávna, mnohem dříve než která jména jiná, a poněvadž tu staletý usus dal vzniknouti některým způsobům zvláštním. Koncovky jmen těchto (nominativní) dílem se počeštily, jak se rozumí z § 473, dílem zůstaly nezměněny; a v obojím případě bývá nejedna různost: lišít se nejen usus starší od novějšího, kde theorie a praxe do jisté míry stejnosti docílily, ale bývá různost v době téže a někdy u spisovatele téhož, na př. k nom. Nero je gen. akk. v Pass. Nera 233 a v Pass. Klem. Nerona 160ᵃ, k nom. Theudas je v Barl. sg. dat. Theudovi 2, 14 a také Theudasovi 2, 16 atd. Růzností vzniká nejvíce tím, že se za kmenový základ pro skloňování české béře jednak cizí nominativ, jednak to, co ve skloňování cizím jako kmen se objevuje, jak na příkladech právě uvedených se vidí. (Stejné různosti bývají také v příslušných adjektivech possessivních, na př. lida Nerova Pass. Klem. 152ᵃ a potomkové Neronovi Papr. Ob. 52; proto bývá ve výkladech zde následujících také k tomuto tvaru ukazováno.) Hledati pravidla o těchto věcech kolísavých není lze, tu dlužno jen stručnými doklady a příklady naznačiti a konstatovati, že bývá tak neb onak, pak jestliže a kteraké se dosáhlo stejnosti ve spisovném usu nynějším. Uvozuji tedy doklady a příklady takové, a to pořádkem latinských (a řeckých) deklinací.
