dvoučlenná mívá místo náležité flexe vnitřní a koncové flexi jen koncovou dosti často (na př. tý-den gen. tý-dne m. tého-dne, tři-cet gen. tři-ceti m. tří-cetí atd.) -oje- stahuje se v češtině v -é- z pravidla, a pro -e- v dobrého, dobrému atd. nebylo by pak třeba hledati výkladu jiného, stačil by tento: v dobro-je, přestal se skloňovati člen první a zůstával ve své podobě kmenové i do pádů jiných, a vznikající v jistých pádech -o-je- dávalo -é-. Ale výkladu tomu je na odpor sg. lok. masc. neutr. dobřiem- dobrém, pak sing. dat. lok. fem. a du. nom. akk. fem. neutr. dobřiej- dobréj. Zde tvary staré trvají a drží se ještě v době historické; ustupují tvarům -ém a -éj v době poměrně pozdní; novotvaru dobréj místo dobřiej nelze ani vyvozovati z *dobro-ji, a musíme jej vykládati z analogie, totiž podle těch tvarů, které měly -é- předtím; a proto odporoučí se týž výklad také pro lok. dobrém m. dobřiem, a také pro dobrého, dobrému za pův. dobra-jego, dobru-jemu.
436. Adjektiva slovanská, jež mají skloňování složené, jsou vesměs kmene -o (pro masc. a neutr.) a -a (pro fem.), na př. kmen dobro-, pêšo- přehlas. pêše- božьjo- přehlas. božьje-, fem. dobra-, ρê-ša-, božьja-; tvar -o, -a mají valnou většinou od původu, na př. dobro-, dobra-, dílem přijala jej analogií, na př. cêlo-, cêla- místo cêlъ- (z -ŭ). Podle souhlásky, která je před -o, -a-, dělí se tyto kmeny ve tvrdé a měkké, a měkké opět ve kmeny -jo, -ja a -ьjo, -ьja, viz § 231. Podle toho dělíme také skloňování složené a rozeznáváme;
I. složené skloňování adjektiv kmene -o, -a (tvrdých), vzoru dobrý, -á, -é,
II. složené skloňování adjektiv kmene -jo (-je), -ja, vzoru pěší, -ie, -ie;
III. složené skloňování adjektiv kmene -ьjo (-ьje), -ьja, vzoru boží, -ie, -ie.
437. V § 435 vyloženy jsou tvary skloňování tohoto od podoby své původní nebo nejstarožitnější až do počátku historické fase staročeské. Rozumí se samo sebou, že během doby historické tvary ty všelikým změnám podléhají, které svým časem pronikají a podle svých pravidel se dějí, že na př. pěšá svým časem se přehlasuje v pěšie, pěšú se mění v pěšiú a pěší, že dobrý a dobrú se rozšiřuje v dobraj a dobrau a to se mění v dobrej a dobrou, že dobré, pěšie se zužuje v dobrý, pěší, že místo koncovek dlouhých dobré, dobrého, dobrá, dobrú atd. v nářečích bývají krátké dobre, dobreho, dobra, dobru atd. (hlavně laš., srov. I. str. 610), že v slc. spisovné koncovka se krátí, když slabika předcházející je dlouhá, na př. krásny, krásneho atp. (srov. t. 609), že se kmenové souhlásky v jistých pádech náležité měkčí, na př. dobrý pl. nom. dobří atd. Kromě toho jsou však ještě některé změny zvláštní, které ve sklonění zájmenném a spolu v tomto se vyskytují; ty třeba zde napřed a zvláště vytknouti.
