3. V grammatikách stol. XVII a XVIII vyskytují se při těchto adjektivech tvary jmenné odjinud málo nebo nikterak nedosvědčené. Na př.: sg. vok. -ove, synu Dawidowe Jandit 58, vedle -ový; – sg. instr. -ovem, Dawidowem Rosa 111, Dolež. 57 v. -ovým; – pl. gen. -ovů, Dawidowů Rosa 296, Dolež. 57 v. -ových; – pl. lok. -ovech, Dawidowech Rosa 296 (pro všecky rody), Dolež. 57 (pro masc. a neutr.). Jsou to patrné mylné domněnky theoretikův: ti znamenají, že vedle tvarů vulgarních gen. -výho, dat. -ovýmu atp. jsou tvary náležité gen. -ova, dat. –ovu atd., opravují tedy jazyk a usus své doby směrem tímto, ale při tom vykračují z mezí a sestrojují také tvary na pohled starožitné ale v skutku nebývalé neb aspoň pro dobu pozdější nedosvědčené. Theoretikové XVII a ΧVIII stol. sestrojují takové tvary, aby měli paradigma úplné: nom. -ův, gen. -ova atd., a tedy také vok. -ove atd. Vodítkem jim byla při tom analogie. Není nemožno, že podobným tlakem vznikly také tvary plur. instr. -ovy, dosvědčené nahoře několika doklady z XV stol.
4. Z adjektiv sem patřcích vyvinuly se některé ustrnuliny, t. j. výrazy, ve kterých se zachoval význam přivlastňovací, nikoli však povědomí tvaru, který se nemění, i když by se podle grammatického rodu a pádu měniti měl.
U Jindř. Hradce říká se: Bartošů Karel, Bartošů Marie, Bartošů vědro Šemb. 14; t. j. tu ustrnulo masc. -ů = býv. -óv pro všecky rody.
Téhož původu, z masc. -óv jsou hojná příjmení -ů, na př. Tomášů, Tomšů, Janků, Havlů, Macků, Matějů, Machů, Antošů, Petrů, Vítků atp. Jména tato skloňovala se náležitě, pokud se v nich znamenal význam přivlastňovací; na př. k nom. Šimon Kaſſparuo KolCC. 2ᵇ (1543), KolČČ. 31ᵃ (1550) a j. (někdy nazývá se táž osoba také jen Šimon Kašpar, na př. v KolCC. 14ᵃ z r. 1550) jest gen. akk. pana Šimona Kaſſparowa KolCC. 2ᵇ (1542), instr. před Šimonem Kaſſparowym t. 6ᵃ (1542), k nom. Václav Matieguw KolEE. 230ᵃ (1705, jinak též Václav Matiegka t. 231ᵇ z r. 1708) je dat. Václavovi Matiegowimu tamt. atd. Ale povědomost, že jsou to adjektiva přivlastňovací, znenáhla mizela, příjmení tato a zvláště nč. -ů odloučila se od řečených adjektiv docela, a poněvadž není jiného vzoru skloňovacího s nom. sg. -ů, ustrnula v tvaru -ů pro všecky pády; na př. s Václavem Antošů šla sma Wint. 56 (z r. 1585), Martin Machú kaupil . . KolEE. 399ᵇ (1694), stal se šacuňk na chalupu Martina Machú t. 34lᵇ (1729), Martinovi Machú t. 342ᵃ (1729), doktor Tomášů, gen. doktora Tomášů, instr. s doktorem Tomášů atd. Us. Skloňování nejnověji žádané nom. Tomášů gen. pana Tomášova atd. je nevhodná novota theoretická; kde potřeba sklonění naléhá a jazyk bez intervence theoretiků jí hoví, béře se místo příjmení -ů jméno jeho základní a to se skloňuje, na př. k nom. Šimon Kaſſparuo KolCC. 2ᵇ (1543) je dat. témuž Šimonu Kaſſparovi t. 14ᵃ (1550), k nom. Tomášů klade se instr. s Tomášem atd. Us.
