Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování. Praha, 1960.
<<<<<213214215216217218219220221>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

samohlásku odsutu, na př. zem, hráz atd. místo země, hráze v nom. a zemi, hrázi v akk., – dílem pak patří do třídy ženských i-kmenův a tedy ke vzoru kost, od něhož odchylují se v některých pádech přejímajíce koncovku ze vzoru dušě, na př. bázn sing. gen. bázni a odchylkou bázně: beze všie bazny Hrad. 45ᵇ, ot bazny nočnie ŽKlem. 90, 5, bez bázně Vel. Jg., dan, daň plur nom. akk. dani a odchylkou daně: dany dona adducent ŽGloss. 71, 10, aby páni měli určené dany Štít. uč. 84ᵇ, nesmírné daně Flav. Jg.,atd.–

Zvláštního povšimnutí zasluhují akkusativy sing. substantiv dále, déle, hlúbě, hrúbě, stářě, šířě, tiežě, tlúščě, viecě, výšě ve výrazích adverbialních, kde spojeny s předložkami vz (z), v, na vyslovují kvantitu některého předmětu nějak měřenou. Na př. šest loket vz déli Alb. 83ᵃ, oltář dvúdcát loket v déli a dvúdcát v šíři Ol. 2. Par. 4, 1, na dél i na šíř Pulk. 4ᵇ m. na déli, na šíři.

Místo vz bývá tu často jen z na př. desět loket zwieczy Ol. 2. Reg 6, 25, vedle: dietky piedi wzwietczi Pror. Ol. Jer. Lament. 2, 20; toto z zavdává příčinu, že se příslušný akk. někdy mylně pojímá za genitiv.

Že výrazy tyto jsou akkusativy, jest nepochybno při předložce vz-, poněvadž tato s pádem jiným než akk. se nepojí; a nepochybno jest to i při z-, kteréž zde jest jen hláskovou obměnou místo vz-. Při předložce na- mohlo by se mysliti také na lok.; ale stejné rčení na délku, na šířku atp. je svědectvím, že také zde na déli, na dél atd. jsou akkusativy, a svědectví to je podporováno stpolským na wyszą, 30 łokci na wyszą (v bibli z r. 1561, Linde Vl str. 607). Při předložce v- konečně když přihlížíme jednak k analogickým výrazům předešlým a ke stsl. vъ dalję (vъ s akk. plur.), jednak k hojným dokladům při v-stář vedle v-stáři, můžeme se domnívati, že také zde byl původně akk., ačkoli je možná, že se tu rozuměl někdy i lokal.

Koncovka byla tu původně -u, pak -iu a -i, jakož náleží při vzoru tomto. Koncové -i, jako u některých jiných substantiv tohoto vzoru, tak i zde často se odsouvalo: vz-hlúbi, vz-hlúb. Jindy táž koncovka prodlužovala se: vz-hlúbi, (v)z-hlúbí; výraz vz-hlúbi byl adverbialní, sklesl v povědomí mluvících, v adverbium, t. j. zapomnělo se, že vz je v něm předložka a hlúbi že je příslušný akk., a po takovém sklesnutí dějí se ve slovích často hláskové změny, jež by se jinak nedály, zde zejména koncovka se prodloužila, kdežto v akk. duši zůstala nezdloužena.

K tomu některé příklady.

dáľu: vz-dáli, vz-dálí, vz-dál, z-d-, na př. (město) viec nežli za míli odtad wzdaly jest Pulk. 127ᵃ, což jich (králóv) bylo bliz i wzdaly Kat. 2, wz dali dva tisíce loket Ol. Jos. 3, 4, sedmi honóv wzdali stojí kostel Mand. 33ᵇ, wzdálij VelKal. 79, místo wzdálj tři dni cesty Br. Gen. 33, 26,

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 16 lety, 2 měsíci a 17 dny; verze dat: 1.1.22
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).