ze staršího (baltoslov.) -uu̯-im, kdež -im je přípona akk. nahoře vyložená (střídnice za -).
Kmeny -ĭ mají touž příponu -m, koncovka je tedy -ĭm, na př. lit nakti, ř. ὄφτv, skr. avim atd., pův. oṷi-m. Do slovanštiny je z toho pravidelné -ь, stsl. gostь, kostь, č. host, kost.
Kmeny mužské -n mají za příponu střídnici za m, na př. ř. πομέι-α, lat. homin-em atd.; tedy baltoslov. -im, a z toho slov. -ь, kamen-ь č. kámen.
Kmeny -r mají koncovku -ь, stsl. materь č. máteř, proti ř. µητες-α atd. Výklad je týž, jako při -ь v sg. akk. kamen-ь, totiž z baltoslov. -im atd.
Kmeny -nt mají ve slovanštině sg. akk. masc. -ь, na př. part. stsl. veząštь stč. vezúc vehentem. Koncovka -ь může tu býti z kmene rozšířeného -i̭ o, jako v sg. akk. oračь, anebo z příp. -im (baltoslov., za -m̥). Z tohoto mělo by býti psl. a stsl. vezątь, č. vezút, shodné s lit. vežant-į; ale jest stsl. veząštь č. vezúc, což ukazuje k psl. vezątjь. Odchylné -tj- místo -t-, které se tu vidí, mohlo vzniknouti podle pádů jiných, kde bylo právem.
Kmeny ostatní jsou tu bez přípony pádové a jejich akk. sg. jestejný s nom.
10. Sing. gen. má přípony -s,-es, -os, na př. ř. χώς-α lit. žemė-s, lat. matris m. matr-es, ř. μητr-ός.
Kmeny -o mají v slovanštině gen. -a; stsl. raba, mêsta, orača, moŕa, č. chlapa, města atd. To však není tvar původně genitivní, nýbrž je to bezpochyby býv. ablativ -ōd, skr. -ād (āt), vzatý do funkce genitivní, na př. ablativ stlat. Gnaivōd = Gnaeo, meritōd = merito, skr. vrkāt atd. (srov. Hatt. ČČMus. 1857, 250 a j.; Fr. Müller. Revue de linguistique 1870, Listy filol. 1874, 78; Brugm. I. 524, II. 586 a 591; Zubatý Jag. Arch. 13,602).
Kmeny -a. Tvrdé mají gen. -y, původu dosud temného. Měkké mají v stsl. koncovku –ę, dušę atd., a tu jest předpokládati také pro jihoslovanštinu ostatní. Naproti tomu jsou v slovanštině severovýchodní (rus.) a severozápadní (česk., luž. a pol.) tvary, pro které jest předpokládati starší -ê, srov. I. str. 49 sl.; toto -ê je podle prof. Zubatého střídnice za koncovku -iā-s, srov. stlat. gen. viās, familiās.
Kmeny -ŭ měly někdy příponu -s a při tom koncovku kmenovou stupňovánu tu v -eṷ, tu v -oṷ; z tvaru takového, pův. sūneṷ-s n. sūnoṷ-s vyvinul se pravidelně také gen. psl. synu.
Kmeny -ū mají příponu -es; byl tedy gen. sṷekrū-es, z toho se stalo sṷekruṷ-es a dále pravidelné slov. svekrъve.
