nejstarožitnější se jeví. Výklad ten podávám většinou podle spisů dole) uvedených, dílem také podle jiných, což na svých místech je připomínáno.
Koncovky pádové, které se při kmenech jednotlivých způsobem náležitým a pravidelně byly vyvinuly, přejímají se druhdy ke kmenům jiným a vznikají tvary odchylné, zejména hojné novotvary; na př. koncovka -u z vok. synu přejímá se k některým mužským o-kmenům a jest vok. jinochu místo jinoše atd., rovněž tak přejímá se koncov-u z gen. synu a lok. synu k o-kmenům a jest gen. dubu, lok. na trhu, v oku m. gen. duba a lok. trze, oce, přejímají se koncovky -ovi, -ové,-óv ze sg. dat. synovi, pl. nom. synové a gen. synóv k mužsk. o-kmenům a jest sg. dat. chlapovi, oráčovi, pl. nom. chlapové, gen. chlapóv atd., přejímá se koncovka -ech z pl. lok. kostech, z býv. –ьchъ, k různým kmenům jiným a jest novotvarý pl. lok. chlapech, městech, kamenech atd., dialekticky též o ženichech, na rukech atd., přejímá se koncovka -ami z pl. instr. rybami taktéž k různým kmenům jiným a jest novotvarý pl. instr. zubami, křídlami atd. O tom viz doleji při vzorech a pádech jednotlivých, zde jde jen o výklad koncovek a tvarů vlastních a nejstarších.
7. Sing. nom. má dílem příponu -s, dílem žádnou. Mužské o kmeny mají příponu -s, koncovka je tedy -os, na př. ř. αύxoς, lat. lupus (z -os) a lit. viłkas (též) atd. Z toho byl by pravidelný) psl. nom. vьlko, č. vlko, chlapo. Ale slovanština tvaru toho nemá, nýbrž je tu za něj tvar -ъ, vьlkъ č. vlk, chlap, atd., t. j. sg. akk. vzatý za nom.
Mužské jo-kmeny mají koncovku -ь, oračь č. oráč atd. Ta pokládána za sg. akk. vzatý za nom. Podle výkladu novějšího (Brugm. II. § 194) měly kmeny tyto v koncovce stupeň silnější -i̭o a stupeň slabší -i (s krátkým -ĭ, na př. lit. žodis slovo, někdy s dlouhým -ī, na př. lit. gaidys kohout), srov. lat. nom. Cornelius a Cornelis, lit. nom. žodis a gen. žodžo. V sg. nom. byla tu tedy koncovka -is, a z té se vyvinulo slov. -ь: souhláska změkčená, jako na př. v stsl. koňь místo konь, byla by podle tohoto výkladu přejata z pádů jiných, kde kmenová koncovka byla -i̭o. Střední o-kmeny mají koncovku přejatou ze skloňování kmenův -os (Leskien, Declin. 65 a 68) a ze sklonění zájmenného (Fortunatov v Jag. Arch. II, 572), nom. akk. mêsto č. město atd. je podle slovo pův. kʼleu̯os, nebo pův. nebhos, to pův. tod. V moŕe č. moře atd. jest -e přehláskou z –o
