Kapituly o poručenstvích vuobec a kterak se řédie
Poručenstvie slove proto, že jest svědectvie úmyslu a má se dieti před svědky vedlé obyčeje městského, buďte ti přísežní neb nepřísežní. A takoví svědkové mají býti povoláni a ustavičně prošeni od toho, ktož chce poručenství činiti, a buďto že takoví svědkové sepsali by poručenstvie pod pečetmi aneb v paměti měli, vždyť jest sstálé, a když ten, jenž poručí, umře, kšaft neb poručenstvie má býti zvěstováno neb vysloveno, aby ti, jimž jest poručeno, byli zproštěni. A práva chtie, že poručentvie před sedmi svědky mají se dieti, to však vedlé práva městského se nezachovává, nebo také jeden konšel přísežný neb jiná dva viery hodná ne konšely při kšaftiech za svědky bývají dopuštěni. Ale ne všichni lidé mohú býti svědkové při tom skutku, nebo ani žena, ani let nedošlý neb holomúdec, ani služebník, ani němý, ani hluchý, ani práva ztracený nemuož přidán býti v počet svědkóv. A nemá býti rozuměno o němém a hluchém, jenž nic slyšeti ani mluviti nemóže, ale má rozuměno býti o němém a hluchém, jenž těch skutkóv jasně neb zřiezeně dovoditi nemohú.
Opět dva bratry, jenž v moci téhož otce sú, obojí svědkové v jednom kšaftu býti mohú, nebo nic neškodie z jednoho rodu více svědkóv k cizie věci přidati.
