O svědcích jmenovaných, kteříž umierají dřieve, než je vystavie k soudu
Ač svědek jmenovaný umřel by dřieve, než by čas přišel, kterýž jej měl vystaviti, má straně pójčeno býti, aby jiného tak hodného a věřícieho miesto onoho postavil, ač by také přísežní k žádosti strany navštievili svědka nemocného a jeho slova vyslyšali.
Z bláznivého jmenování svědkóv žalobník a obžalovaný odsúzeni bývají
Přihodilo se, že otčím sirotkóv, když tři přísežné k duovodu úmysla svého, jako z ortele od sebe vyneseného obdržal, před soudem bieše vystavil, nenie vědomo, kterým hnut jsa duchem, nejsa puzen řekl jest: pane rychtáři a páni konšelé, k svědectví těchto přísežných, kteréž sem vystavil, přivedu brzy a hned, dřieve než od soudu vstanete a když ještě souditi budete, viece jiných hodných lidí, jimižto jako svědky spolu s přísežnými těmi úmyslu svého dóvodu a dokáži, že spravedlivú při mám, a toho však jest neučinil, ačkoli jednoho jest jmenoval, avšak ani téhož, ani kterého jiného jest přivedl ani vysadil, i když se soud dokonal. Žádali jsú sirotci k své straně nálezu, poněvadž jich otčím nejsa připuzen, svědečstvie nálezem konečným jakožto dostatečné jemu pójčené dobrovolně řekl rozmnožiti neb přivětšiti, aniž k čemuž se zavázal, bieše k skutku přivedl, zdali jest v své při nepadl a oni své spravedlnosti zdali jsú nedosáhli? Na to jest konečně usúzeno: poněvadž otčím sirotčí nejsa puzen k duovodu své pře viece svědky, nežli přísežnými, kteréž bieše vystavil, dobrovolně se zavázal,
