[513]číslo strany tisku138ᵇ atd.; nynější vyslovování vezdejší – dosvědčené pro XV stol. biblí Hlah., kdež v předml. k Esdr. psáno literami hlaholskými a tedy zřetelně: êziki vezdaišnie – vzniklo lidovou etymologií, která to slovo spojovala se zde a zdejší, a proto změnila vežd- ve vezd-. Již Dobrovsky Gesch.² str. 75 má správně veždajší. Tak bylo také stč. adverb. vežda, vežde, veždy, m. vešd-, nikoli vezd-, vesd-, jak opět svědčí psaní: vežde Ol. Ezech. 16, 13, wezzde EvOl. Mark. 16, 20, Kruml. 180ᵇ, wesdy Jid. 75 (tu s = ž), veżdy Ol. Num. 4, 7, weżdy t. Ex. 32, 13, wezzdy Kruml. 190ᵇ atd., jako je dosud vždy; psaní vezdy atp., oblíbené v některých nových transkripcích textů stč., jest mylné a nikoli svědectvím, že by v stčeštině bylo bývalo ves- m. veš-. Že svědectví takového není také v nově utvořeném ves-mír m. veš-mír, rozumí se samo sebou. Úhrnem: v češtině historické jest vьš-, veš- od doby nejstarší; jest i v ostatní slovanštině západní; jest tedy vlastnost západoslovanská z doby předhistorické. Srov. I. str. 317.
Tvary veš- spojují se s některými přívěsky; v dokladech doleji položených jsou to: -cek (slc. -cok), -tek (z -cek, v. pl. nom., slc. -tok), -cen, -ken, -cken, -tken (ze -cken), -chen, -keren, -ckeren, -cheren. Účelem přívěsků těch jest sesílení významu. Podle zkušenosti a subjektivní libosti Blahoslavovy prý všecken dobře se dí Blah. 275, ale všeckno nedobře místo všecko t. 266, a jest či bylo dále prý veškeren obsoletum, všecek hloupě po selsku a všechen po starosvětsku t. 275.
Přívěsky tyto vyskytují se nejprvé jen v nominativech a akkusativech; to omezení je pravidlem ještě v češtině staré. Časem pak vnikají také do pádů jiných a šíří se víc a více.
Skloňování bývalo oboustranné, totiž i zájmeno veš se skloňovalo, i přívěsek přijímal na sebe podobu příslušného pádu; na př. masc. sg. nom. akk. veš-cek, pl. nom. vši-cci, akk. všě-cky, neutr. sg. nom. akk. vše-cko, pl. všě-cka, fem. sg. nom. všě-cka, akk. všu-cku, plur. nom. akk. všě-cky atd. Časem vyvíjejí se odchylky od pravidelnosti bývalé, a ty se pak ujímají a stávají pravidlem: veš náležitě se neskloňuje a usazuje se tvar jeho nějaký jiný ustrnulý jako prvý člen spřeženiny, na př. wſſieczken sbor Pass. 555 místo veš-cken, wſſie-czku řěč t. 596 m. vši-cku, wſſy-tek svět EvVíd. Luk. 13, 17 m. veš-tek, wſſi-czkno královstvie Mill. 118ᵃ m. vše-ckno, wſi-chna muka Hug. 27 m. všě-chna, wſi-czkny krajiny ŽKlem. 21, 8 m. všě-ckny atp.
Výsledky toho všeho vidí se v skloňování nynějším, jehož tvary a doklady v. v §§ násl. Způsob prvotný nezachoval se plně nikde; poměrně nejvíce se ho udrželo v jazyku spisovném, ale i tu zanikl na př. sg. nom. masc. veš, jest všecek m. vešcek, akk. fem. všecku m. všicku atp.; s jazykem spisovným srovnávají se většinou nářečí západní; v nářečích východních vyskytují se tvary bez přívěsků jen porůznu, pravidlem
![[513]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+1/00515.jpg){kind=link}
