nom. pl., a tu z Domorád-Domoráďi utvořeno Domoráďé, a podobně Žłtochvosťé, braťé, Majéřé, hołubé atd.; jinak bylo by sotva lze vyložiti v témže nářečí (val.) tvar komáré vedle Majéřé, hołúbé v. hołuḃé atd.
6. O koncovce -a v. plur. akk.
7. Má tedy pl. nom. koncovek značnou rozmanitost. Někdy může jich totéž substantivum míti několik Na př. subst. žid má tvary -ie, -é, -ovė, zydie Krist. 36ᵃ, zydee Pass. 200, zidowe Hrad. 80ᵇ, a krom toho dial. -ia, -ovie a -ovia; subst. súsěd má –i,-é, -ové, ſuſiedy vysl. súsědi Pass. 386, ſuvſyedee Pror. 24ᵃ; subst. pohan taktéž pohani Pass. 94, pohane t. 345, pohanowe t. 141; atd. Nikdy však není v té věci úplná volnost, aby kterýkoliv kmen bud všecky ty koncovky anebo kteroukoliv z nich mívali mohl, nýbrž je v té věci ustálený usus; nikoli usus všeobecně a bez výjimky platný, ale usus ustálený celkem pro jisté doby a pro jistá nářečí. Usus celkem ustálený má také nč. spisovná, srov. Dobr. Lehrg.² 172 sl. V tom jsou jen tvary -i, -y, -ové, -é a -a; jména životná mají -i i -ové, na př. chlapi, hadi, -ové; neživotná mají -y a -ové, např. duby, dubové; -ové tu bývá, když jde o zřetelné odlišení nom. od akk., Dobr. 173, a v řeči vznešené; -é ustáleno při substantivech některých se souhl. –l, -d, -n: andělé, apoštolé, manželé, konšelé, židé, sousedé, zemané, křesťané, pohané, katané, hejtmané, ale děkani neb -ové, kaplani, cikáni, berani, skřivani atd. Dobr. 1. c.; za formané, dosvědčené v XV stol., má Dobrovský formani; vedle Markomani atp. Dobr. t. má usus novější také Markomané atd. Čím se nářečí od usu spisovného liší, je vytčeno při koncovkách jednotlivých; v celku vidí se, že rozmanitosti ubývá, koncovka -i stala se v nář. záp.-mor. a v Čechách pravidlem také na místě bývalého -ie a -é, a také -ové velice se obmezilo.
36. Plur. akk. (nom.) chlapy, duby, -a.
1. Koncovka -y, stsl. -y, je vlastní a vždycky pravidlem: stč. mnohé chzazzy Pil. c, skrzě andiely ŽWittb. 77, 49 atd., nč. anděly, časy atd. U neživotných, dílem také u životných béře se plur. akk. -y časem za pl. nom., v. § 35 č. 2.
O dial. koncovce -e m. -y viz doleji § 48 č. 7.
2. Koncovka -a je místo -y v některých akk. (nom.) neživotných a je přejata ze sklonění o-kmenů středních, oblak pl. oblaka podle města. Doklad z doby staré: u poſledka percussit inimicos in posteriora ŽGloss. 77, 66; nč. záda, prsa, oblaka, ob. a dial. mraka, vrcha, dola, záda, prsa, lesa, hájka, bora, hambalka (z něm. Hängebalken), Čecha, Hradčana, Lužana, Vala (u Miletína) atp., v. ČČMus. 1863, 339, Český Lid 1894, 375 a Šemb. 27, hracha Kotsm. 22 (doudl.); vostrůfka chrom. 267 (název luk u řeky Moravy); úhora, báchora (laš.), chléva, chłada, letos sú veliké chłada, fúsa, droba, drobka (husí droby, laš.), záleta, chodí na záleta (val.)
