žebrákách, žákách, na břehách, v obłakách, po svátkách, f kožuchách chrom. 268, na stromách, o vtákách BartD. 31 (pomor.), o vtákách, po pěti rokách t. 54 (dol.), chłopach, obrazach, pachołkach, susedach, domach t. 111–113 (laš., místy pravidlem, místy vedle -och), synkach, lesach, stromach t. 136 (sev.-opav.).
5. Koncovka vlastní -iech byla kdysi zajisté pravidlem obecným; ale časem vznikají novotvary s koncovkami -ech, -och, -ách, a tvary vlastní -iech ustupují znenáhla novotvarům -ech, -och, -ách. Usus, který se z toho pro nč. spisovnou vyvinul, jest podle Dobr. Lehrg.² 174 a j.: -ích zachovává se při kmenech se souhláskou hrdelnou, na př. o žácích, ptácích, o svátcích, v potocích, na rozích, březích, o mniších, hříších atd., a krom toho často také jinde, na př. na vozích, v časích, v zubích, ve sklepích, v krámích atd.; ech bývá při -n, -d, -t, o pánech, pohanech, údech, na schodech, o židech, v nápadech, v rodech, ve rtech, v počtech, na prstech atp.;– mnohá substantiva mívají tu -ích tu -ech, na př. na vozích a na vozech, po časích a po časech, v zubích a obecně v zubech, v kočářích a ob. v kočárech, v Karlových Vařích ob. Varech, v krámích ob. v krámech; za časů Dobrovského na štítech i na štítích, a při abstraktech mělo přednost -ích, v počtích, nápadích;– koncovka -ách je ustálena ve výrazu ve snách, v. nahoře; a bývá dále častěji při kmenovém -k, když před ním je souhláska ještě jiná, na př. na koníčkách v. -čcích, v měchýřkách v. -řcích, v koutkách v. -tcích atp.; za ob. na dluhách, na rohách atp. je spisovné na dluzích, v potocích atd.– Usus dialektický, pokud jest jiný, vytčen jest v odstavcích předcházejících; rozmanitost a kolísání jsou ovšem také tu, na př. v nářečích západních jest -ích, -ech, -ách,–na Moravě je v chrom. -ich (= -ích) skoro jen u životných na -ch, -k, -ách u neživotných na -h, -ch, -k, -ech ostatně chrom. 268,– v dolnobeč. -ech, -och, -ách,– zlin., val., slc. -och atd.
Srov. pl. lok. při vzoru oráč, město atd. §§ 67.a 91.
40. Plur. instr. chlapy, duby; -mi, -ma; -ami, -ama, -oma.
1. Koncovka vlastní jest -y, psl. -y. Jest pravidlem v textech starších a dosud v jazyku spisovném; na př. yazyky svými ŽWittb. 5, 11, zuby svými t. 34, 16, zlatými paſy Pass. 322 atd., nč. chlapy, duby. V nářečích drží se někde pravidelně, ale u většině jest jen výjimkou vedle koncovek jiných -mi, -ami atd.; koncovky tyto jsou zřetelnější, proto přicházejí v oblibu, kdežto koncovka náležitá -y se drží jen v jistých výrazích ustálených nebo v jistém spojení s předložkou nebo přívlastkem, kde tedy předložka nebo přívlastek nasvědčují, že tvar -y jest instrumental. V nář. doudl. jest -y pravidlem, se zedníky, mezi vlky, vojáky Kotsm. 22; jinde vyskytuje se ve výrazích, jako jsou na př. brániti se zuby nehty Us., před svátky, pověděti něco před svědky, před časy, mezi lesy Us.; v nářečích
