zejména při jménech neživotných a živočišných; v nářečích pak obecných tvary -ové mnohem řidčeji a dílem nikdy se nevyskytují, na př. svědkové, kmotrové BartD. 67 (val.), svědkove, kmotrove, bratrove, ludkove t. 112 (laš.); v nář. zlinském jest -ové jen ve vokativech bratrové (= přátelé), ludkové a pútničkové (v řeči žebrácké); v nář. dolnobečevském nebývá nikdy Btch. 265 a taktéž v nář. chromeckém chrom. 267, mýt. 339, doudlebském Kotsm. 21 atd.
Z -ové mohlo se zúžením státi -oví. Příklady toho jsou však velmi řídké, znám tyto: závdavek a ginij ſwrſſkowy KolČČ. 110ᵇ (1549), tij a takowij nalezowij t. 141ᵃ (1551); srov. tij domowy nemají židuom odbejváni býti t. 348ᵃ (1561). Z pravidla zůstává -ové nezúženo, zajisté proto, že v době úžení v jazyku obecném tvary -ové již zřídka se vyskýtaly a že se koncovka asi tak krátce vyslovovala, jako se na př. nč. pánove m. pánové říkává a jak k tomu ukazuje i psaní boháčowe BílQ. 2. 39. obrazowe t. a j.
Vedle -ové vyskytuje se také -ovie, v příkladech: kusovie List.JHrad. z r. 1388 (Kaňka v. Progr. JHradeck. 1886 str. 18), třie kamemenowie Čtverohr. 1, 26, lúpežníci i zbehowye Orl. 28ᵇ, potomkowie Perw. 13 (list. slez. XVI stol.), kmenowie t., a slc. chlapovie atd. Slovenské chlapovie je je náležitou změnou hláskovou z -ové, srov. I. str. 143. Příklady uvedené z Orl. a Perw. mohou koncovku -ovie podle povahy svých pramenů míti z vlivu polského, pol. aniołowie atd. Zbývají doklaoy kusovie a kamenovie; jejich -ovie mohlo by se vysvětlovati spojením koncovek -ové a -ie, jaké jest i v sln. sinovje, grobovje, v. Obl. 84, ale mohlo také vzniknouti nějakým omylem nebo vlivem dialektickým.
Častěji než -ovie vyskytuje se -ovia, -ovja, -oύa, a to v nářečích slovenských: chlapovia Hatt. slc. 67 a 68, synovia BartD. 44 (břez., z ŭ-kmenů), svedkovja, predkovja, bratrovja, panovja, svrčkovja t. 41 (hrozenk.), Lebánkoύa (Lebánek) t. 139 (též). Tu trvám předpokládati jest, že bylo dříve -ovie, a z toho utvořilo se -ovia, -ovja napodobením tvarů slc. brat-bratia, kňaz-kňažia: tvary tyto jsou vlastně nominativy jednotné, mají koncovku -ia z pův. –ьja, jsou významu hromadného, berou se pro význam množný a pojímají se za nom. plur., v. § 214 č. 2 a srov. Mikl. III2, 291; jejich koncovka ia přejímá se také ke kmenům jiným, je na př. v pl. nom. ľudia v. ľudie, a podle ní změnilo se také -ovie v –ovia atd.
4. Koncovka -ie vzata jest ze sklonění mužských i-kmenův, tedy biskupie, vlcie podle hostie. Úžením mění se -ie v -í a jest pak na př. vlcí, črví, mniší. Jindy zase sklesnutím jotace z -ie se stává -é, na př. šířie-šířé, vlcie-vlcé, črvie-črvé.
Kmeny -o, které tuto koncovku mají, na př. vlk km. vьlko – pl. nom. stč. vlcie, mají ji až z doby pozdější; kdyby tu bylo -ie od prvopočátku.
